Kdo si myslel, že Petr Janda byl během své kariéry pouze s Olympikem a sólová dráha mu byla cizí, bude aktuálním výběrem pravděpodobně překvapen. Letos totiž neslaví pouze pětapadesát let se svou domovskou kapelou, ale jemu samotnému je o dvacet let víc a Supraphon dostal dobrý nápad projít se (za pomoci odborníka na olympickou i Jandovu sólovou dráhu Oldřichem Zámostným) po jeho kariéře. Výsledek stojí za to.

První fragmenty Jandovy sólové tvorby lze zaznamenat už v sedmdesátých letech, v době pro Olympic temné, kdy kapela hledala svou tvář a v soupeření s tehdejší normalizací se jí to dlouho nedařilo. Opravdový odklon od Olympicu však pro Jandu znamenala až sólová studiová deska Petry Janů "Jedeme dál", kterou měl Janda pod patronací. Napsal pro ni spoustu písniček, nahrál kytary a připojil v několika skladbách i zpěv. Ta nejznámější dala tehdejší nahrávce i titul a stala se megahitem, který dostal později i novější kabát a několik coververzí.

To však nebylo nic proti roku 1998, kdy Janda natočil první sólové album "Co je dobrý a co zlý". Měl po ruce několik písniček, které se zvukem nehodily do formátu domovské kapely, vyzkoušel si spolupráci i s novými textaři (Ivan Hlas či Lou Fanánek Hagen) a hlavně se nechtěl v textech vracet do minulosti, což se na jedinou výjimku ("Na tý cestě") povedlo. Převážně měkčí zvuk dodaly písním dechy či jiné pro Olympic netradiční nástroje a plně se rozvinula umělecká spolupráce s Alešem Brichtou. Vyjma toho, že Brichta psal pro Jandu texty a Janda mu zase na oplátku zapůjčil dávnou skladbu "Bláznivej Kiki" na tehdy současně vydané album "Hledač pokladů", natočili spolu i duet "Co hledá klaun", který použili na obou jmenovaných albech a vyrazili na turné. Poté spolupráci rozšířili o Jakuba Smolíka a pro sólové album našeho countrymana "Stýskání" vznikl song "Každej si meleme svou".

Petr Janda si pak zopakoval spolupráci s Petrou Janů na pokračování desky "Jedeme dál II." Jeho autorský podíl na albu nebyl tak výrazný, s Olympikem ho však ve studiu celé natočili a Janda si vyjma znovunatočeného megahitu zazpíval s Janů u skladeb "Já a já a ty" a "Babí léto" - tu si na výběru také připomínáme.

Sólová tvorba tomuto hitmakerovi zachutnala tak, že v roce 2008 přišel s druhou deskou "Jednou jó, jednou né". Opět se jedná o především měkčí a akustičtější zvuk, pomalejší písně, ve kterých už ale není nouze o nostalgické stýskání a vzpomínání. Právě odtud pochází titulní skladba recenzované kompilace a duet s dcerou Martou "Dotyky slávy". Ten byl sice složen už dřív, ale finální podobu a videoklip získal až zde. Duet s dcerou není na této desce jediný. S Martou se totiž společně objevili už o mnoho let dřív na nahrávce "Kulhaví poutníci", kde si zazpívali další krásnou skladbu "Vzpomínka na ostrovní zemi".

Petr Janda jen za pomoci dechů přidal "U hrobu neznámého úředníka" a jednu z nejkultovějších sólových písní "Nějak se vytrácíš, má lásko". Ta jako jedna z mála Jandových sólových (nepočítaje duety a skladbu "Jsem tak línej") rezonuje dodneška v rádiovém éteru. Do svého repertoáru ji později přijal i sám Olympic, který ji v nové verzi natočil na výběr "To nejlepší z Olympicu". Působí velmi sugestivně možná i díky tomu, že Janda v době jejího vzniku procházel vztahovou krizí se svojí tehdejší manželkou a dnešní moderátorkou TopStaru Martinou a sám ve své autobiografii "Dávno" vzpomíná, že když ji ve vlastním studiu nazpívával, ona stála za sklem a koukala na něj.

Osoba Oldřicha Zámostného na místě toho, kdo dostal tenhle výběr na starosti, se stala zárukou, že se nebude jednat pouze o suchopárný výběr několika nejznámějších skladeb, ale dojde i na rarity. Janda si libuje i v instrumentálních skladbách, a tak jsou zde hned dvě položky, kde jeho velmi specifický zpěv neuslyšíme. Naopak se můžeme kochat jeho virtuózní hrou na kytaru, ať už ve "Švédských kapkách", kde mu ve studiové kapele hostují bubeník Dan Hafstein a baskytarista Luděk Adámek, nebo ve skladbě "Tarantula", která pochází z projektu "3 guitars" - výjimečného spojení tří skvělých kytaristů z různých žánrů Lubomíra Brabce, Luboše Andršta a Petra Jandy. Závěrečná "Želva" samozřejmě patří k základním stavebním kamenům Olympicu, ale zde je ve verzi s kapelou z Berklee College Of Music, proto umístění na výběru sólových písní nepostrádá smysl.

Dohromady vzato i se vzpomínkovým bookletem se jedná o velmi záslužný počin, který možná spoustě lidí teprve odhalí, co předtím jen tušili - že mimo kariéry Olympicu existuje i sólová dráha Petra Jandy, ze které bohužel nevzniklo tolik rádiových hitů (naprosto nezaslouženě), ale fanoušky formace určitě nezklamala a především něžnější pohlaví určitě i potěšila. Pro ty, kteří mají raději tvrdší sound, je i zde minimálně jedno záchytné místo - skladba "Huckelberry Finn". Určitě by nebylo od věci, kdyby Petr Janda svoji sólovou kariéru do budoucna nepouštěl k ledu.