Devin Townsend a jeho rozličné hudební projekty nejsou českému publiku neznámé. Kanadský kreativní živel navštěvuje Českou republiku téměř s železnou pravidelností, za což mu mohou být tuzemští fanoušci jedině vděční, jelikož vidět Townsenda naživo je zkrátka unikátní zážitek. Pokrokový vizionář překračuje žánrové mantinely způsobem, který je natolik inovativní a autentický, že jej zcela odděluje od čehokoliv, co by mohlo znít alespoň trochu podobně. Se svou skupinou Devin Townsend Project přijela progmetalová hvězda nyní představit do pražského klubu Roxy i poslední album "Transcendence". Celý večer se však netočil pouze kolem Devina; vše ale hezky popořádku.

Je potřeba podotknout, že koncert neměl klasický formát tvořený vystoupením jednoho dominantního umělce a víceméně neznámých předskokanů, kteří jsou tradičně většinou jen jaksi do počtu. Ne. Townsend si pro tentokrát s sebou přivezl na progresivní scéně velmi respektované kolegy v podobě norských Leprous a již dobře etablované americké formace Between the Buried and Me. Výsledný line-up tak tvořil poměrně silný triumvirát kapel a z akce pak učinil hotový svátek všech fanoušků moderního heavy metalu. Že byl v průběhu celého večera zájem o každého z účinkujících, dokazuje i fakt, že klub Roxy byl de facto zcela zaplněn již od 19:00, kdy jako první zahájili svůj koncert Leprous.

Stále populárnější Norové působili velmi sebevědomě již od prvních tónů. V jejich případě se jednalo o svěží vystoupení, kdy předvedli neotřelou tvorbu, kterou celý sál náležitě ocenil. K tomu jim dopomohl (na první kapelu večera) i neobvykle dobrý zvuk. Byl to právě vokál zpěváka Einara Solberga, který pozitivně vyčníval a dokázal publikum zaujmout. Byť kratší, přesto více než solidní vystoupení na úvod bylo rozhodně příjemným překvapením celého večera.

Byli to naopak Between The Buried And Me, kteří zůstali za očekáváním. Od začátku koncertu jako by stále něco doháněli, ale recept se jim nacházet příliš nedařilo. První song "Fossil Genera - A Feed from Cloud Mountain" začal v jejich případě například dosti nečekaně snad pomalu ještě v polovině pódiových příprav kapely. Nelze říct, co přesně výkon skupiny srazilo. Mohl to být nevhodně sestavený playlist nebo poněkud nepřítomná prezentace jednotlivých členů souboru na pódiu. Také výkon zpěváka Tommyho Gilese Rogerse nedostál zcela své úlohy strhujícího frontmana. V zásadě ke všemu nepřispěl navíc ani zvuk, který se zdál být slitý a nejednoznačný. Kapela tak nedokázala přetavit zábavnost své hudby i do živé a vizuální podoby, jež mohla proto těžit maximálně z posluchačovy případné znalosti daného repertoáru. Doufejme tedy, že někdy v budoucnu Between The Buried And Me svůj nepřesvědčivý výkon v Česku odčiní. Materiál a všechna ostatní esa k tomu mají tito hraví modernisté v rukávu - jen to s nimi rozehrát.

Jestliže však během jejich koncertu panovalo v sále nějaké zklamání, rychle jej rozmělnil přece jen právoplatný král večera, fenomenální kanadský hudebník, producent a kouzelník Devin Townsend. Ten v Roxy vyčaroval opět něco zcela mimořádného. Mistr oplýval energií a grácií od první do poslední sekundy, kterou s přítomnými v sále strávil. Očividně bavil sebe i publikum, jež si dokonale získal svým charismatem a teatrálností, kterou je pověstný a na kterou si rozený showman velmi potrpí.

Townsendova vystoupení jsou totiž zároveň téměř hotovým divadelním spektáklem. Tentokrát sice pro svůj výstup nepoužil kanadský megaloman krom světelné show žádné další vizuální ani choreografické doplňky, ale i tak dokázal se svou skupinou hravě přenést gigantičnost a zvukovou monstróznost svých studiových nahrávek do živého koncertu, ve výsledku opravdu bezchybného. Ozvučení v sále bych v případě Townsenda označil za dokonalé. Všechny nástroje byly jasně čitelné, zvuk plný, šťavnatý a nade vším se pak krystalicky vznášel Devinův dechberoucí vokál. Pochvalu si ovšem zaslouží celá kapela - perfektně sehraná, plná vynikajících hráčských výkonů.

K povedenému, téměř dvouhodinovému koncertu přispěl také umně vybalancovaný setlist tvořený průřezem rozsáhlé Devinovy tvorby, převážně ale z dílny kolektivu Devin Townsend Project. Nechyběly proto zasněné, cizoplanetární zvukové malby, velké atmosferické refrény, stejně jako opravdu výživné metalové mlátičky postavené na těžkých a efektních riffech. Devin Townsend zvládne v současné době kreativně opravdu cokoliv. Do všeho, co dělá, však dává 100 % své roztodivné duše, jež stále tepe věrností k heavy metalu, ale zároveň se dokáže realizovat mnohem citlivěji a emocionálněji než drtivá většina dnešních přeslazených rádiových interpretů.

Na práci a prezentaci tohoto hudebního mimozemšťana bylo však při úterním vystoupení především radost pohledět. Je jasné, že miluje hudbu, miluje fanoušky, živé vystupování... Je z něj cítit pokora a úcta k řemeslu i publiku a manýry velkých rockových hvězd tak spíše ironicky napodobuje, hyberbolizuje a zesměšňuje svým osobitým a excentrickým stylem. Jeho humor je pak kapitola sama pro sebe: písně živelný muzikant prokládal i mluveným slovem, a to velmi vtipně, vkusně, aniž by se jen sebemíň dostal na úroveň samoúčelného tlachání. Sál hltal každé jeho slovo.

Devin Townsend je zkrátka nesmírně sympatická metalová celebrita. Z jeho práce tryská duše, láska a hlavně zájem o hudbu samotnou - nic víc, nic míň. Devin pak dokáže na základě těchto prvků k publiku promlouvat tak silně, že jeho inspirativního génia cítí všichni okolo ještě i dlouho po skončení samotného koncertu. Jeho akustická část setu nenechala snad nikoho v netečnosti a nejlépe zosobnila mimořádnost umělcova charakteru a kvalit. Devin se pak navíc s fanoušky rozloučil opravdu poctivě, když na pódiu setrvával ještě dlouho úplně sám, jen aby si s přítomnými na rozloučenou potřásl rukou. Takto si představuji koncert. Dokonalý zážitek, který během letošní sezóny něco jen tak nepřekoná.