The Dillinger Escape Plan byli vždy kapelou, kterou je dobře slyšet. Američané srocení kolem kytaristy Bena Weinmena nikdy neměli problém na sebe strhávat pozornost, a to především díky zcela nekompromisnímu přístupu, s jakým kapelu během celého jejího působení provozovali. Jejich hudba, živá vystoupení, prezentace na pódiu, celá ta filozofie… to vše by se v případě TDEP dalo vyjádřit heslem "všechno nebo nic". Toho se skupina svérázně drží až do samotného konce.

"Řekněme, že stejně jako malíř nemaluje do té doby, než mu dojde barva nebo než mu neupadnou obě ruce, podobně i vy zkrátka dojdete časem k tomu, že v nějaký moment uděláte ten jeden poslední tah štětcem", řekl pro magazín Metal Hammer zpěvák a frontman Greg Puciato. Ano, nejedná se zde o nějakou pauzu na neurčito, ale o definitivní ukončení činnosti skupiny - o jejich "poslední tah štětcem". Kapela vycítila, že jednoduše umělecky dokončila to, co měla: "Můžete se na to podívat jako na jeden celek. Tohle je to, co to bylo. Mělo to začátek, mělo to konec a kruh se nyní uzavřel. Takto se to prostě zdá být správně", doplňuje Puciato.

A je potřeba přiznat, že se takový krok skutečně jeví jako prozíravý: Mathcore - žánr, který The Dillinger Escape Plan de-facto vymysleli, se na rozlučkovém albu "Dissociation" kapele podařilo dokonale vyčerpat. Ne, že by deska neměla vůbec co nabídnout, ale nakonec je přeci jen úlevou vědět, že i když novinka hoří nejslaběji z celé diskografie, pořád alespoň nedává šanci žádnému dalšímu nástupci, aby hudba TDEP vyhasla úplně. V tomto je potřeba ocenit nevídanou sebereflexi od jinak stále mladých, vitálních členů souboru.

Při poslechu desky se totiž nelze ubránit dojmu, že to všechno už tady stokrát bylo. Svébytný, frenetický mix hardcoru, progresivního metalu, experimentálního rocku, jazzu a polyrytmických vzorečků je zde i nadále přítomen a jako vždy za svou neposlouchatelnou vizáží ad absurdum skrývá vnitřní krásu a punc pravého umění. "Dillingerům" se však tentokrát nepodařilo oproti minulým počinům přinést byť jen sebemenší posun vpřed a namísto toho opakují svá již dobře zaběhnutá schémata. To však ve výsledku tentokrát bohužel už opravdu nudí. Nenapomáhá tomu ani fakt, že posluchač bude na albu jen marně hledat nějakou výraznější skladbu - nějaký záchytný bod, který by rozbil značnou jednolitost celého počinu. Nahrávka má tendenci naši pozornost spíše otupit a citelně zde chybí momenty, které by vytrhly sluch ze stereotypu a přivedly jej k tolik potřebné aktivitě.

Otvírák alba "Limerent Death" je zřejmě nejlepší skladbou celé nahrávky. Greg Puciato v ní předvádí snad vůbec ten nejpsychotičtější řev, jaký jsme od něj měli kdy možnost slyšet. Kdyby měla nějaká těžká schyzofrenická porucha svůj zvuk, je dost možné, že by zněla právě nějak takto. Na to velmi vkusně navazuje pomalá a melodická "Symptom Of Terminal Illness" - neotřelý zvrat hned na počátku alba, který ovšem uzavírá téměř vše, co by na albu bylo nějak výrazně zábavné. Za zmínku pak stojí například ještě i "Wanting Not So Much To As To" nebo také "Honeysuckle". Obě obsahují dobrý riff a kapele se v nich daří ze svého potenciálu vymáčknout relativní maximum.

Vše nakonec alespoň částečně zachraňuje poslední skladba "Dissociation", která se zcela vymyká všemu předchozímu, je čistě melodická a v kombinaci s elektronikou nepřestává bavit ani opakovaně. Zpěvák Puciato, ačkoliv mu tato poloha neuvěřitelně sluší, zde však připomíná spíše svůj vedlejší elektronický synth-popový projekt The Black Queen. Doufejme tedy, že po rozpuštění TDEP vrhne tento zabiják svou další energii právě tam.

The Dillinger Escape Plan na "Dissociation" působí jako kompozičně znavená, žánrově vyčerpaná skupina a jeví se jako velmi pokrokové, že kapela počinem ze scény odchází. Pro skupinu zřejmě v ten nejvhodnější moment vůbec. Jejich labutí píseň bude mít české publikum možnost slyšet 15. února v Lucerna Music Baru v Praze. Fanoušci se tak mohou alespoň těšit, že skupina podá zajisté vskutku extrémně intenzivní výkon. Přesně takový, jaký TDEP hudebnímu světu nabízeli od začátku až do konce.