Na dobré vlně se pražská show nesla od samotného začátku. Frustraci ze zdánlivě nekonečného čekání na kapelu mohli tentokrát fanoušci sdílet s televizním hlasatelem fiktivního projektu WWCOMMS, kterého pozornější poznali z klipu "Fake It", v němž gestikulací paroduje Camerona, Trumpa a možná i další. Během necelé hodiny tak zmíněná figura na obrazovce posvačila banán, prolistovala noviny a také okřikla údržbáře, z nichž se vyklubali sami členové Bastille.

Realizační tým neodflákl ani volbu předskokana. Jeho přítomnost nepůsobila jako nevyhnutelný, mdlý předkrm, jenž pouze oddaluje hlavní chod. Rationale, projekt, za nímž stojí charismatický Londýňan Tinashé Fazakerley, navíc sdílí s Bastille více než francouzský znějící název. Ač během hodinového setu poletoval mezi gospelem i osmdesátkovým synthpopem, závěrečnou skladbou "Fuel To The Fire" se vizuály i zvukem opět přiblížil hvězdám večera.

Frontman skupiny Smith několikrát v rozhovorech uvedl, že se mu sláva příčí a na pódiu si to stále naplno neužívá. Na pražském vystoupení byl opak pravdou. Během hodiny a půl zaškrtl téměř všechny kolonky definující kvalitní koncert. Kritici mohou ohrnovat nosy a poukazovat na to, jak mainstreamoví jsou. Pravdou však zůstává, že se Bastille, kromě pár vystoupení v televizních soutěžích, věnují především své hudbě, do které jim zatím nikdo nemluví, a turné, díky nimž dosáhli transatlantického úspěchu.

Kapely bylo tentokrát plné pódium. Na turné k základní čtyřce přibyla humorná trojice vokalistů, kteří volbou oblečení připomínali bedňáky, povolané do boje na poslední chvíli. Tanečními pohyby však zcela jasně zapadli na pódium vedle Smitha. Ten ostatně nezapomněl připomenout, že se považuje za nejhoršího tanečníka. Svými energickými poskoky a pumpováním do vzduchu nicméně nevybočuje z davu tančících Evropanů.

Vizuály, vzdávající hold filmovým klasikám i paranoii současného digitálního světa, zanechaly dojem, aniž by však přehlušily či zastínily samotnou kapelu, ačkoliv Smithova silueta místy s plátnem symbolicky splývala. Co však nesplývalo, byl jeho robustní baryton, kterým se připomněl v úvodu koncertu během "Oblivion".

Jak s humorem členové kapely uvádí, při nahrávání nové desky zjistili, že by mohli zkusit zapojit kytary. Dynamika zesíleného zvuku se mile projevila zejména v "The Currents" z nového alba "Wild World". Ne všechny novinky na pódiu fungovaly, mezi slabší momenty pražského koncertu se řadí "Four Walls", která zazněla na závěr druhé poloviny setu, jež byla po hudební stránce celkově výrazně slabší. Frontmana začaly po falsetové spoušti zrazovat hlasivky, jak sám uznal, když žvatlavou češtinou prohlásil: "Špatné." Výjimku tvořil pouze remix "Of The Night", který se i přes svou kompletní nahodilost stal jednoznačně nejprotančenějším číslem večera, následován klasikami "Bad Blood" či "Things We Lost In Fire", které nemohly nezaznít.

Závratně rostoucí fanouškovská základna ani velice slušné umístění nového alba v žebříčcích nevyústilo v aroganci či hvězdné manýry. I proto frontman kapely bez váhání přerušil v polovině skladbu "Lethargy", aby se šel do davu přesvědčit, zda dívka, jež zkolabovala, bude v pořádku, a posléze nemá obavy brázdit během skladby "Flaws" davem v sále. Smitha by organizátoři téměř museli od fanoušků odtrhávat, odmítá se stavět na piedestal, ačkoliv na jednom hodinu a půl hopsá, a vyčnívat, ačkoliv právě snahou splynout s fanoušky na sebe vrhá maximální míru pozornosti. Tu završuje přídavkem "Two Evils", kterou, podobně jako to mají ve zvyku britští Coldplay, odzpívá s kytaristou Willem na jednom z balkonů. Balada z alba "Wild World" se ukázala být nejshovívavější k jeho skomírajícím hlasivkám, neboť emocemi nabité novince podlamující se hlas slušel, zatímco v rychlejších záležitostech zpěváka pouze brzdil.

Hudební jízdu zakončila všemi očekávaná "Pompeii". K posvátné skladbě byli na pódium přizváni Rationale a závěr koncertu tak více než cokoliv jiného působil jako spontánní setkání kamarádů na večírku.

Lze předpokládat, že díky svému conversovskému jelimánství zůstane britská čtyřka miláčky publika ještě dlouhou dobu. Zajímavé bude sledovat, jakým směrem se bude během následujících let ubírat jejich tvorba. Na nové desce se vymanili z neosobního prostředí debutového alba a opatrně začínají diskutovat globální strachy, byť zatím skrze parodické figury Camerona a Trumpa, jak je tomu v klipu "Fake It". Paranoiu z digitálního světa kamer se jim daří skrze vizuály přenášet i na fanoušky na koncertech a navozovat tak pocit nejen blaha a uvolněnosti, ale také mírné znepokojenosti. Bastille se nestávají pouze čím dál tím poslouchatelnějšími, ale také političtějšími a uvědomělejšími.