Na nový počin se čekalo dlouhých osm let. Neodpustím si jednu malou poznámku, která zdaleka neplatí jen na Metallicu, a to tu, že kdyby touto frekvencí vydávaly hudební soubory svá alba v sedmdesátých letech, byl by s nimi pravděpodobně amen. Anebo, v tom lepším případě, bychom se právě opájeli krásou čerstvě vydaného "Physical Graffity" od Led Zeppelin.

Ale chápu, je jiná doba a Metallica už dávno není jen kapelou. Svoji pozici si vybudovala. Stala se dokonalým strojem na peníze, firmou a značkou. Ještě devět týdnů před samotným vydáním skupina nedodala hotový master k výlisku. Prý desku neustále vylepšovala ke své spokojenosti. Krom obvyklých marketingových řečí vypustila do světa i tři nové skladby, které toho moc o novém materiálu neprozrazovaly, a tak napětí ve všech táborech rostlo. Dnes je novinka skutečně na světě. Jak působí jako celek?

Předně je třeba si uvědomit, že Metallica netočí krátké řadovky. Je tu plocha dvou CD v celkové délce téměř osmdesáti minut. Těžko říci, proč zrovna formát dvou stříbrných placek, když by jedna zcela v pohodě pojala veškerý obsah, který formace předložila. Nicméně to je podružné. Prvotní je fakt, zda těch sedmdesát sedm minut obsahuje adekvátní materiál, který by posluchače bavil od začátku do konce. Z mého pohledu tomu bohužel tak není a je to škoda.

První disk, obsahující šest položek, nabízí celkem solidní jízdu, včetně návratu k thrashovému období. Otvírák a zároveň titulka "Hardwired" je skvělá skladba. James Hetfield zase vyštěkává texty jako za mlada a skupina nekompromisně servíruje thrashové riffy, včetně pověstných kartáčů. Únosná je i samotná stopáž. Následující "Atlas, Rise!" nás zavede někam do období "Master Of Puppets", a posluchače tím příjemně naladí na věci příští. V celkem svižném tempu, nikterak už ve stylu čistokrevného thrash metalu, se pokračuje i dále až do "Am I Savage?". Po ní muzikanti, jakoby unaveni rychlým startem, zvolní. Nasadí svůj, kdys tak typický valivý riff á la "Černé album". Do této doby je vše v pořádku a byla by to po rychlém úvodu příjemná změna, kdyby... Ano, kdyby se zbytek desky nenesl ve stejném či podobném duchu. Skladby ve středním tempu se táhnou celým tracklistem, trvají dlouhých šest až sedm minut, liší se maximálně protahovanou předehrou a nezachrání to ani poslední, byť skvělá thrashovka "Spit Out The Bone", která si říká o dva kopáky. K mému zklamání je Lars Ulrich v této písni nepoužije. Zvukem dá vzpomenout na "Dyers Eve" z "And Justice For All" a s ní přichází i povzdech, proč takto nemohlo vypadat celé "Hardwired...".

Posluchač se při poslechu druhé poloviny nechtíc dostává do letargie.Tempo u jednotlivých skladeb se příliš neliší, a tak se přistihnete, že netrpělivě čekáte na konec. Jenže když začne další píseň, změna tempa se nekoná. Kapela zde působí dojmem, že jí spadl řemen a vkrádá se tak trochu skladatelská bezradnost. Po chvíli poslechu máte pocit, že vám kompozice vůbec nic neříkají, včetně postupů, které už byly slyšeny, včetně kytarových sól, která Kirk Hammet v této části produkuje.

Pokud srovnáme první a druhý disk, zdá se, že se jedná o zachycení odlišných tvůrčích období. Zatímco první část je ladná a krásně plyne, druhá část přešlapuje na místě a až přespříliš připomíná songy z nechvalně známého "Reload".

Napsat však o "Hardwired... To Self-Destruct", že je vyloženě špatné, nejde. Stejně tak dobře ale nejde napsat, že je výtečné. Album má zajisté mnohá pozitiva. Minimálně první polovina rozhodně stojí za poslech a působí uvěřitelnějším dojmem než předchozí "Death Magnetic". Je z ní cítit lehkost a velmi dobře se poslouchá. James Hetfield zpívá jako z partesu a skvěle klene zpěvové linky. Dost možná vůbec nejlépe za posledních deset až patnáct let. Kytarové riffy, zdvojená sóla na zmíněné polovině plynou jaksi samovolně, nic se nezadrhává, nic nekomplikuje. Po dlouhé době je slyšet v nahrávce Metallicy i to, že mají baskytaristu a ne ledajakého.

Body tomuto albu ubírá a sráží velmi průměrná druhá polovina, které jej posouvá někam směrem k období "Load/Reload". Přesto si netroufám tvrdit, že by zde nebyla vysezena nějaká ošklivá káčátka, která po mnoha posleších vykvetou do krásy. Minimálně "Confusion" či "Here Comes Revenge" takový potenciál mají. Kdyby stopáž byla kratší a obsahovala více rychlejších věcí, jistě by to přispělo k větší barevnosti a mohlo se by se jednat o vynikající počin. Takhle je to jen průměrné dílo, někde mezi pěti až šesti body.

Metallica rozhodně nezklamala. Svůj stín však nepřekročila, a tak zůstávají dál nedostižné nahrávky vydané do roku 1991. Novinka bude nade vší pochyby událostí, která potěší všechny mnou zmiňované tábory posluchačů, neboť bude opět o čem diskutovat, polemizovat, co vyzdvihovat a co hejtovat.