Můj první pokus o účast na koncertě Swans před dvěma roky nebyl zrovna úspěšný. Slíbil jsem si transcendentní zážitek, ale nakonec jsem udělal něco, co každý hudební fanoušek považuje za trestuhodný hřích. Podmínky v Lucerna Music Baru jsem prostě nevydržel a rozčilený jsem opustil jejich vystoupení přibližně v polovině setu. Nebylo to ani Michaelem Girou a jeho údajně trudnomyslnou osobností, ani běžně známou fyzickou náročností koncertů Swans, ani jejich legendární hlasitostí. Nejslabším prvkem byli lidé, kteří jejich produkci berou jako běžný rockový koncert. Chtěl jsem se úplně ponořit do hudby, ale to není možné, když někdo vedle kouří jednou cigaretu za druhou, někdo jiný si i přes desítky decibelů snaží pokecat se svojí partou, a pak se objeví fotograf s půlmetrovým objektivem, který by mi ho nejradši položil na rameno. A hlavně se každých pět minut někdo prodírá davem na bar si koupit pivečko. Tato posvátná událost by se měla odehrávat v kostele, v divadle, prostě kdekoliv jinde, kde je možné se soustředit na hudbu. A třeba u toho i sedět.

Ohlášení posledního pražského koncertu současné sestavy v Divadle Archa mi dalo naději na druhou šanci za vhodnějších podmínek. Budoucnost skupiny nebyla až tak rozhodující, Swans vůbec nekončí. Michael Gira je spíš jen transformuje do studiového projektu s rotujícími a příležitostně pozývanými členy. Současná inkarnace, znovuzrozená v roce 2010, natočila čtyři alba, včetně veleúspěšné trilogie "The Seer", "To Be Kind" a "The Glowing Man" a Gira sebevědomě prohlásil, že už dosáhla maxima svých možností.

Na rozlučkové turné pozval nádhernou bytost jménem Anna Von Hausswolff. Anna vystoupila loni v Paláci Akropolis, kde jsem bohužel nemohl být, ale slyšel jsem na její vystoupení velmi pozitivní ohlasy. Tentokrát její set trval čtyřicet minut, což je průměrná délka jedné skladby Swans, ale byl to bleskový, intenzivní a doslova dech beroucí zážitek. Drobná blonďatá Švédka má nejenže mocný a přitom pořád dívčí hlas, ale její hudba se zdá být schopna trhat kusy masa přímo z těla posluchače. Potenciál kostelních varhan, jemnost pumového náletu a přitom zachovaný písničkářský základ z ní činí nejvíce pozoruhodné jméno z vlny nových temnějších umělkyň.

Mít s sebou špunty do uší na koncertě Swans spíš znamená, že se člověk považuje za člena exkluzivního klubu opravdových fanoušků, než že by to byl bezpečnostní prostředek. Tentokrát ale šly špunty mnohokrát do kapsy. Neznamená to, že Swans už nejsou hlasití, ale téměř hmatatelný zvuk má za úkol obklopit, což se mu dařilo, a přitom se zdál být nějak jemnější. Gira nemá rád, když se k popsání hudby jeho kapely používají pojmy jako hluk nebo noise, hlasitost totiž není totožná s beztvarou sonickou hmotou. Dokonce i poslední album "The Glowing Man" působí víc uvolněně než ty předchozí, místy až démonické "The Seer" a agresivnější "To Be Kind". Ale jestli Swans v Lucerna Music Baru vypadali jako hromada nadržených chlapů, v Arše působili spíše spokojeně, skoro až kněžsky, jako kazatelé nesoucí dobré zprávy.

Často se píše o transcendenci Swans, o mystickém aspektu jejich tvorby. A jejich hudba rozhodně je meditativní. Ale nejde o žádné náboženství, jen o čirou vědu. Je to dvouapůlhodinová zvuková vlna, která ovlivňuje každou buňku těla. Nemá smysl rozlišovat skladby, měřit jejich délku, jestli trvají deset, dvacet nebo padesát minut. Nejde tady ani o propagaci nového alba, ani o sentimentální loučení. V hudbě Swans jde o lásku. Michael Gira sděluje ten nejintenzivnější pocit, jakého může lidská bytost dosáhnout. Prostředkem je hudba chybně považovaná za agresivní hluk. Gira chce vidět svoje publikum. A stejně jako pouhým pohybem ruky kontroluje celou skupinu, si přeje vidět davy a očekává zpětnou vazbu. Není to žádná mystika, jen vědecký experiment, srážka akustiky s biologií s výsledkem spíš v podobě oslavy života a tělesnosti než abstraktní transcendence. Tentokrát se to povedlo. Líbilo se mi, co dělo se s mým tělem, líbilo se mi, co se dělo s mou myslí. Líbili se mi Swans.