Vložíte si do přehrávače novou desku Queens Of The Stone Age a zmáčknete "play". Uslyšíte zvuk startujícího auta, chvíli jakoby ladíte rádio, až najdete nějaký čistý signál a nějaký DJ prohlásí: "Potřebujeme legendu, toto je legenda - "Songs For The Deaf!" a už se ozývají první ztišené beaty a pak i kytarový riff. Je to nějak potichu, řeknete si a přidáte volume, ale přesně v ten okamžik se ozve maniakální křik zpěváka (něco jako "I'll be massive conquistaDOORRR!!!" - ha-ha) a kytarová mašina v hlasitosti, která vám trhá reproduktory. Na tenhle moment nikdy nezapomenete, je to jako iniciace šokem - intro, co vás vtáhne přímo dovnitř hudby, která se prostě nesmí poslouchat potichu. A pak už sedíte v něčem, co se řítí 180 kilometrů v hodině po prázdné dálnici a nevnímáte svět kolem sebe. Kovový riff, který se valí dopředu a ničí všechno kolem sebe a agresivní rytmus jakoby zešílených pístů doběla rozžhaveného motoru. "You Think I Ain't Worth A Dollar, But I Feel Like a Millionaire" se jmenuje první píseň a vy si po všech těch letech znovu vzpomenete na to, co jste na rocku kdy milovali. Rychlost, která dává svobodu, křik, který vám dává naději, že v naštvanosti na svět nejste sami. Tohle jsou Queens Of The Stone Age na své třetí desce.

Teď z druhé strany. Je rok 1995 a Josh Homme se po rozpadu nedoceněné metalové party Kyuss vydává do Seattlu. Chvíli koncertuje s (taky nedoceněnými) legendami místní scény Screaming Trees, aby poté začal sestavovat vlastní kapelu. Hraje s Mattem Cameronem ze Soundgarden, Van Connerem ze Screaming Trees nebo Mikem Johnsonem z Dinosaur Jr (a vydává s nimi sérii singlů pod jménem Gamma Ray). Přidává se k němu Alfredo Hernandez (bubeník Kyuss) a společně (ještě k nim patří kytaristé Carlo a Hutch) natáčí debutové album, které nese jen název nové skupiny - Queens Of The Stone Age. Píše se rok 1998 a rodí se noví metaloví bohové. Kdekdo je obviňoval z kopírování Soundgarden, ale všechny pochyby mizí o dva roky později s následným albem "Rated R". Na němž se k Hommemu a několika dalším hudebníkům přidává basák Kyuss Nick Olivieri a stává se druhým (a posledním) stálým členem skupiny. QOTSA tvrdě koncertují, objíždějí Ameriku (mimo jiné i jako atrakce metalového cirkusu jménem Ozzfest) a nabalují na sebe nadšení fanoušků i kritiky. (Album roku v prestižním anglickém časopise New Musical Express). Za obdiv k nim se nestydí ani Dave Grohl (frontman Foo Fighters a samozřejmě ex- Nirvana), který kapelu chválí v tisku, a když se Homme a Olivieri na začátku letošního roku ocitnou (zase a znova) bez bubeníka, Grohl k údivu všech kývne na jejich nabídku a spěchá za nimi do studia. A to prosím v době, kdy finišuje s novou deskou Foo Fighters. ("Zavolal jsem mu v poledne, ve studiu byl v šest a do osmi jsme už měli nahrané čtyři písně", říká Olivieri v jednom rozhovoru). Že chybí ještě jeden kytarista? Mark Lanegan, vůdčí postava Screaming Trees, se s QOTSA zná už dlouho a kromě zpěvu na třech nových písních přispěl i autorsky. A ve studiu se ukázal i Dean Wean z nejbizardnější rockové party posledního tisíciletí Wean. Říkáte, že máme zaděláno na rockový Allstar team? A máte naprostou pravdu!

Queens Of The Stone Age v sestavě s Grohlem a Laneganem jakoby oživovali koncept rockové superskupiny, který byl tak oblíbený v 70. letech. Samozvaní spasitelé rocku v sebeoslavných instrumentálních onaniích většinou natočili zcela zbytečné desky, tentokrát ale spasení opravdu přichází. QOTSA pokračují tam, kde grunge sešlo z pravé cesty autentického rocku směrem k sebelítosti a následně sebezničení. V jejich hudbě je pořád hodně ze Soundgarden (nebo dalších otců seattleského soundu Mudhoney a Meat Puppets), ale slyšet jsou i další vlivy - od otců Led Zeppelin, Deep Purple přes punk až k progresivnímu metalu. Queens jsou ale předně zcela a úplně sví. "Songs For The Deaf" je rockové album, které (a teď cituji jednu recenzi) "nevzpomíná na to, jaká bývala rocková hudba, ale vrací vás zpátky do ní." A pod to se klidně podepíšu vlastní krví.

Zpátky k albu samotnému. Po úvodní rychlé "You Think..." zvolní "No One Knows" tempo, ale rozhodně neubere na kvalitě. Pilotní singl a chytře vygradovaná píseň (geniální smyčcový break v druhé části), kterou by mohly hrát rocková rádia i u nás (omlouvám se za tu pošetilost, tohle se asi nikdy nestane, ale co kdyby...). Když se v refrénu zvednou vlny riffů a baterie bicích, máte pocit, že je QOTSA nápad ukradli v rockovém nebi (nebo pekle). V tu chvíli vám nezbývá než křičet něco jako: "What da fuck!" Španělský DJ uvede trojku "First It Giveth" a extáze pokračuje. Pro mne to byla na první poslech asi nejsilnější věc z alba (obzvláště pro někoho, kdo miluje Korn, že?), ze které odsekávané riffy a rytmicky výrazná basa činí nejbližšího bratříčka nejlepším partám současného nu-metalu (fuj!) jako jsou Korn nebo SOAD. Navíc Hommeho bolestivé falseto dodává písni grunge feeling a vokální harmonie v refrénu jsou k sežrání. První tři písně jsou opravdu vynikající, ale zvykejte si - protože tohle nikdy neskončí. "A Song For The Deaf" je možná až moc metalově klišovitá, ale plní funkci dalšího zdrsnění, "The Sky Is Fallin" nese další vynikající refrén (včetně "sboru duchů" ala Alice In Chains), "Six Shooter" je doslova minuta nenávisti, typická píseň do půlky desky - nekompromisní a bolestivá. Drsná ukázka toho, jak umí Oliveri být zuřivý. A jedeme dál - "Hangin' Tree" (kterou původně napsal Alain Johannes z kapely Eleven pro Hommeho projekt "Desert Sessions 7-8") s Laneganovým úpěnlivým hlasem a Grohlovou "jazzovou" rytmikou. A pak "Go With The Flow", rychlá punková v pozadí s klavírem (milostná píseň s textem jako "Chci něco krásného, kvůli čemu bych mohl zemřít") a "Gonna Leave You" a "Do It Again"... Zatraceně, mohl bych se rozepisovat o každé skladbě. V závěru už to není - pravda - taková jízda, ale "Another Love Song" a "A Song For The Deaf" u samotného konce desky jsou excelentní ukázky rozmanitosti, kterou QOTSA zvládají. Na první poslech zní deska možná trochu nepřístupně, ale pod drsnou slupkou kytar (které mají mimochodem zcela neuvěřitelný zvuk, za který by se nemusely stydět ani motorové pily) jsou schované melodické nápady, ke kterým se otevírá cesta s každým dalším poslechem. A každý další poslech prostě budete chtít!

V poslední regulérní písni "A Song For The Deaf" je ještě schovaný jeden kraťoučký "hidden track" a pak QOTSA potvrzují hudební rozhled, o které jsem psal před pár řádky. Ve studiu je Dean Wean a hraje se "Mosquito Song". Je to něco na způsob balady (že by "Stairway To Heaven"? A nebo - bůh mne ochraňuj - Blackmore‘s Night) - akustická kytara (jako ze středověku) a klenutý refrén, smyčce a nakonec, když už to vypadá, že je konec, i pompézní fanfáry. Velmi zvláštní píseň, která do kontextu desky příliš nezapadá a právě proto je to tak vynikající zavírák. Verze alba, kterou vlastním, ještě obsahuje bonus v podobě "Everybody's Gonna Be Happy". Ještě o něco podivnější latino skočná, něco jako Leningradšti kovbojové dobývají Mexiko. Spojení, která dává smysl, když si uvědomíte, že QOTSA (respektive Kyuss) pochází z Texasu. (Bohužel se mi nepodařilo zjistit, kdo je původním interpretem této písně.)

Napsal jsem toho už dost na dvě recenze (o tak vynikající desce text přibývá sám), ale určitě se ještě musím zmínit o rytmice Dave Grohla. Ten se na paličky vrhl jako buldog, který týden nežral. Přizpůsobil se zvuku Královen (takže hraje trochu jinak než v Nirvaně) a každého, kdo má uši, přimrazí svým stylem. Vrší breaky, zrychluje, přetahuje se s kytarami o místo (viz. závěrečný souboj v "A Song For The Deaf"). Jedním slovem - neskutečné. Těžko se pak můžeme divit, že ho kritici začali přemlouvat, aby zanechal Foo Fighters svému osudu a stal se plnoprávným členem QOTSA. Nová deska Foos musí být zatraceně dobrá, aby Grohl obhájil pořadí svých priorit. (Včera jsem slyšel její pilotní singl "All My Life" a v porovnání s jakoukoliv skladbou z recenzovaného alba je přímo směšná.) Grohl posouvá QOTSA do zcela nových teritorií (hlavně díky němu zní teď mnohem tvrději než na "Rated R"). Na dalším turné už bude na stoličce sedět jiný bubeník a ať se bude snažit, jak bude chtít, Grohla těžko nahradí. Marně vzpomínám, kdy naposledy jsem slyšel na rockové desce tak vynikající bicí. S kým Grohla srovnat? Dave Lombardo na deskách Slayeru na konci 80. let? Nebo snad ještě hlouběji - Josh Bonham na albech Led Zeppelin? Poslechněte si a doplňte sami.

"Songs For The Deaf" je vlastně koncepční album. Písně spojují krátké spoty rozhlasových jinglů a proslovů DJů. Když si k tomu připočtete vnitřní obal koncipovaný jako palubní deska, mají "Songs For The Deaf" působit jako (značně rychlá) jízda po americké dálnici, při které se vám v rádiu mění stanice. Ironií osudu je, že takové rádio vlastně nikde nemáte šanci slyšet. Je to hlasitá deska, zuřivá a zároveň inteligentní. "Songs For The Deaf" je metal pro dospělé, metal po smrti metalu. Pojmenování "deska roku" už dostalo tolik alb, že se úplně vyčerpala jeho výjimečnost. Takže to řeknu jinak - SOAD a Korn jsem odložil do poličky, ostatní alba rovnou vyhodil a poslouchám jen QOTSA. Od rána do večera. Pokud v následujících týdnech ohluchnu, pak to bude jen a díky poslechu této desky. Hoši, díky!