Dane, jak se daří a co vás momentálně zaměstnává?

Mám se fajn, díky. Zrovna jsme uprostřed turné s Wolf Parade. Jakmile skončí, čeká mě první den volna zhruba po dvou měsících, hned potom je na řadě další kolo s Operators.

Takže jste zpátky v režimu pendlování mezi dvěma kapelami. Jak to zatím funguje?

Zatím to funguje... a to je asi hlavní (smích). Jsem na podobný rytmus zvyklý už z doby, kdy ještě existovali Handsome Furs. Jak skončí turné s jednou kapelou, přepnu na druhou. Neřeším to.

Handsome Furs byl váš první projekt, ve kterém jste se realizoval jako elektronický tvůrce. Vznikli Operators jako odpověď na jejich zánik, nebo jste už v době, kdy ještě byli aktivní, věděl, že se blíží čas vyzkoušet něco nového?

Myslím, že šlo o kombinaci obojího. Když Handsome Furs skončili, zbylo po nich prázdné místo. Dostal jsem se do situace, kdy důležitou část mého uměleckého směřování nebylo kde realizovat. Hraní na kytaru v rockové kapele, ať už ve Wolf Parade, Divine Fits nebo jinde, je jednou z věcí, které na světě miluju ze všeho nejvíc. Zhruba od roku 2006 se ale čím dál víc věnuju taky elektronice postavené na sekvencerech a zasazené do poměrně specifického sonického světa. Fakt, že jsem pro tuhle linii své tvorby neměl žádné umístění, byl neuvěřitelně frustrující, tím spíš, že Handsome Furs zanikli v době, kdy jsem měl rozpracované čtvrté album a v hlavě jsem už nějakou dobu nosil poměrně přesnou představu o tom, jak bych náš zvuk mohl dál rozvinout. Všechny nápady jsem ale musel dát k ledu. I když ne na dlouho. Jak se chýlilo ke konci turné s Divine Fits, věděl jsem, že se k nim musím vrátit a začít něco nového. Tak vznikli Operators.

Jaký pro vás byl nový začátek poté, co jste se oprostil od limitované produkce Handsome Furs, založené pouze na bicích automatech a omezeném počtu syntezátorů? Přišla záplava nových nápadů?

Jo, to jste trefila. Nechal jsem se tím docela pohltit (smích). I když ještě ze začátku platila víceméně ta samá pravidla jako v Handsome Furs, tj. všechno začínalo a končilo u mě v obležení pár syntáků a bicích automatů. Teprve později jsem přizval Devojku, aby mi pomohla přenést projekt na pódia a rozvinout aranže písniček. A náš bubeník Sam přišel ještě o něco později. Každopádně potom, co nastala tahle dělba rolí, skončilo to brzy tak, že jsem zase vzal do ruky kytaru. A tady teprve začala být opravdová sranda! (smích). Víte, Operators jsou mnohem víc než cokoli jiného, na čem jsem kdy předtím pracoval, už jenom kvůli tomu, že se naše songy skládají z mnohem většího počtu partů. Takže mám s čím si pohrát a při skládání se můžu víc přiblížit tomu, jak písničku slyším v hlavě.

Ze všech možností, které se nabízely pro zvuk vašeho nového projektu, jste jako východisko přijali post-punkovou a new wave estetiku. Sehrálo roli, že má post-punk tak dlouhou historii, co se týče včleňování elektroniky, nebo je prostě jen nejblíž vašemu srdci?

Na úplném začátku projektu byl náš zvuk daleko víc ukotvený v houseu nebo technu, což souviselo s tím, na čem jsem si tenkrát ujížděl. Poslouchal jsem Jamese Holdena a hodně experimentální elektroniky. Potom, co jsme odehráli první koncerty, jsem ale postupně změnil přístup ke skládání. A vzhledem k tomu, že jsem vždycky měl silné vazby k pozdním sedmdesátkám a začátku osmdesátek, resp. k období, kdy do punku poprvé pronikaly syntezátory a začaly se dít nejrůznější hlukové experimenty a jiné divnověci, vlivy post-punku si do Operators našly cestu velice přirozeně. Navíc se zdálo, že přesně vyjadřují atmosféru toho, co hrajeme.

Často o sobě mluvíte jako o nerdovi s nadšením pro syntezátory, který je schopný věnovat moře času tomu, aby se s nimi naučil pracovat. Jak dlouhá přípravná fáze předcházela samotnému skládání pro Operators?

Řekl bych, že jsem se tak ze tří čtvrtin věnoval přímo skládání, zbytek času se snažil přijít věcem na kloub, což ostatně dělám už cirka deset let. Je to kontinuální proces. Když jsem začal skládat muziku na sekvencerech, neměl jsem nejmenší ponětí, co dělám. První dvě alba Handsome Furs byla v podstatě o tom, že jsem na něco ťuknul, zkoumal, co se stane, a držel se toho, co mi připadalo, že zní dobře. S Operators už teď ale učením nemusím trávit čas. Nápady dokážu přenést do muziky, aniž bych si přitom nějak lámal hlavu. Pořád si ale užívám dichotomii, která platí mezi tou nerdovskou fází a tím, co nastává po ní. Nestačí jenom se naučit zacházet s takovým nebo makovým vybavením. Klíč je v tom dokázat navrch všech těch technických schopností umístit dostatek emocí, aby vaše hudba nebyla chladná a lidé se s vámi cítili propojení.

Mluvíte o emocích. Inspiruje vás v tomhle směru někdy konkrétní zvuk nebo celý nástroj?

Rozhodně! A není to žádná výjimka. Před pár lety jsem takhle napsal celý song. Jmenuje se "Ecstasy In My House" a je to čistě elektronický singl. Veškerý jeho vibe je postavený na zvuku jednoho bicího automatu, který se hodně používal v době, kdy frčel acid house (pozn. jedná se o Roland TR-606). Naprogramoval jsem na něm základní beat, a i když ten song neměl žádnou melodii ani jiný nosný prvek, zjistil jsem, že drží pohromadě právě díky specifickému zvuku nástroje, který jsem použil.

Jste vyhlášený workoholik. Pracujete na nové muzice i teď, když vás zaměstnává turné?

Už je to tak, momentálně dělám na novém materiálu pro Operators. Zatím jsem ve fázi demo nahrávek, už teď ale vím celkem jistě, že dojde na pár změn. Hlavně bych se rád vrátil k většímu používání samplů. Naše první album, které vyšlo letos na jaře, žádné samply nemá, jenom samé živé instrumenty. Pár samplerů ale vlastním, včetně jednoho naprosto úžasného od českého výrobce, který jsem koupil v New York a který jsem si hodně oblíbil. Nikdy předtím jsem neměl žádný nástroj, který by byl tak neobvyklý. Všechno, co na něm zahrajete, zní vážně bizarně, ale v tom nejlepším slova smyslu. V poslední době mě tahle hračka hodně inspiruje a na další nahrávce se musí objevit.

S Operators je to prý poprvé, co máte v nějakém projektu naprosto neomezenou možnost seberealizace. Znamená to, že teď nemáte žádný materiál, který by v Operators nenašel místo?

Zatím to tak je. Mám pocit, že jakýkoli nápad dostanu, můžu přinést do Operators a nebude problém ho uchopit tak, aby vyzněl podle mých představ. Když skládám, většinou si ale song řekne sám, jestli skončí v Operators, nebo ne. Společným jmenovatelem všeho, co jsme zatím udělali, je poměrně temná nálada a post-punkový vliv, o kterém jsme mluvili. Takže to většinou funguje tak, že pokud se song vyvíjí tímhle směrem, dopředu vím, že jde o písničku pro Operators.

Existují pro vás nějaké průsečíky mezi Operators a Wolf Parade?

Hudebně by se určitě nějaké našly, ale v zásadě mi vyhovuje udržovat obě kapely jako dva oddělené světy. Operators jsou a vždycky budou víc politická záležitost. Jakékoli politické téma tady má místo. A věci, které píšu pro Wolf Parade jsou zase naopak velmi osobní. Je příjemné mít možnost vyjádřit se ve dvou tak odlišných rovinách. A taky na různých místech, protože s Operators hrajeme v úplně jiných lokalitách než s Wolf Parade.

Dobře, že jste zmínil koncerty. V Operators zpíváte, hrajete na kytaru i syntezátory a přitom všem podáváte tak expresivní výkon jako málokdo. Jak zvládáte tak šílený multi-tasking?

Popravdě, nejen po fyzické stránce jsou to ty nejnáročnější akce, jaké jsem kdy zažil. Ale dělají mi radost. Myslím, že za těch pár let se naše show hodně vyvinuly. Už nějakou dobu s námi na turné jezdí baskytarista, takže fungujeme jako plnohodnotný kvartet. A je to velká divočina. Jak říkáte, odvést dobrý výkon znamená jednak zvládnout několik funkcí najednou, zároveň se ale člověk musí uvolnit dost na to, aby se dokázal performance naprosto odevzdat. Mám rád tenhle typ show, kde se jde až na dřeň. Není to snadné, ale o to intenzivnější zážitek si z koncertu odnáším.

...a taky spoustu vyplavených endorfinů jako po sportovním výkonu, předpokládám.

Přesně tak. A taky podle toho vypadám. Obvykle bývám zpocený jak myš.

Podle mě se dobrý koncert bez potu neobejde. A vzhledem k tomu, že máte ve zvyku hrát v obleku, určitě děláte dobrý dojem.

Doufejme (smích).

Před sebou máte mimo jiné dva koncerty v České republice. Řekněte, vztahuje se vaše záliba ve východoevropských zemích a historii Studené války i na nás, nebo už jsme moc málo na východ?

Česká republika tam rozhodně zapadá! Ale víte, co je vtipné? Lidé vždycky zapomínají na to, že třeba taková Vídeň je položená mnohem východněji než Praha. Z nějakého důvodu ale za východ považovaná není. Tomu říkám zatraceně nelogická koncepce uspořádání. Já to takhle zeměpisně neberu. A jsem neuvěřitelně nadšený, že budu moct hrát znovu v Praze a tentokrát i Brně.