Už když před třemi lety vyšla obě EP ("All My Love" a "Fighter"), bylo jasné, že Lenny je obrovský talent, který jednou může pěkně zavířit hladinou domácího hudebního rybníku. A přesně to se díky jejímu debutu "Hearts" opravdu stalo - tak sebevědomou, osobitou, skvěle nahranou a po všech stránkách povedenou desku bychom jinak na domácí scéně těžko našli. Když se k tomu navíc přičte její nádherný chraplák, je jasné, že takový debut u nás zase pár let nepřijde.

Lenny v tom samozřejmě nebyla sama, hrdě přiznává, že velký podíl na výsledku má také její spolupracovník a člen doprovodné kapely Ondřej Fiedler. I on bezpochyby z velké části může za největší pozitivum nahrávky, jímž je její barevnost. Zpěvačka by asi z fleku mohla nahrát a vydat desku, na níž by bylo deset klavírních balad, a bezpochyby by to bylo krásné album. A kdo ví, třeba v budoucnosti takové opravdu vydá (a už teď se na něj těším). "Hearts" však takových balad obsahuje jen pár a rozhodně netvoří jeho opěrné body. Jako by Lenny říkala, že je prostě umí, baví ji, ale taky ji baví spousta jiné hudby.

Na desce totiž zcela zásadní roli hrají kytary, a to nejen ty akustické, jako třeba v již známé skvělé "Bones", ale taky pořádně nabroušené. Úvodní "Lover" či "Alive Enough" se ale musí sklonit před skutečným nářezem "FUN.", který navíc částečně téměř odrapuje. Kolekce je ale plná i potenciálních rádiových hitů, z nichž jen září optimismus a radost ze života, klipové "Standing At The Corner Of Your Heart"či "Hell.o" si prostě musíte začít pobrukovat už po prvním poslechu, aniž by vás brzy začaly nudit.

Ty nejlepší kousky si v nabitém tracklistu bez slabší písně najde ale každý sám, do krásy třeba časem vykvete vyklidněná střednětempá "Stranger", kterou při prvních pár posleších možná ani nezaznamenáte, či pomalá a nádherně gradující "Ghosts". Mírně zbytečně se jeví zařazení bonusové "Hladiny" Paulieho Garranda & Kennyho Rougha, v němž zpívá refrén, ale na druhé straně - proč ne.

Mohli bychom Lenny vyčítat, že její debut nezní zrovna moderně, a místy si bere hodně až ze šedesátých či sedmdesátých let minulého století. Jenže v dnešní době, kdy je moderní v podstatě vše a rozdíly mezi žánry se stírají, je skvělé, že někdo dokáže přijít s debutem, na němž není slabší skladby. A je jedno, že kdyby vyšel o deset let dříve, moc by mu to neublížilo. Je lepší být nadčasový, než za půl roku starý.