Lacuna Coil sice vznikli již v roce 1994, ale na svůj čas na výsluní čekali poměrně dlouho. Skutečně přelomovým bylo až album "Comalies" z roku 2002, na kterém se trochu svezli na vlnách tehdy populárního gothic-metalu. Ryze gotickou kapelou však Lacuna Coil nikdy nebyli. Od zbytku této scény je odděloval silný vliv amerického alternativního metalu po vzoru Sevendust, Mudvayne nebo třeba i Korn a Deftones. O tom, že nešlo jen o jediný zajímavější výstřelek italské party, svědčí úspěch následující neméně kvalitní desky "Karmacode" z roku 2006.

Lacuna Coil od té doby pravidelně zásobují své fanoušky kvalitní hudbou a stále vydávají nadstandardní díla. Navíc oproti dalším female fronted metalovým skvadrám neustupují z nastoleného tvrdého zvuku a jejich hudbu i nyní zdobí především syrové kytary a drsný zpěv obou zpěváků. Novinka "Delirium" je navíc z dosavadní tvorby kapely (minimálně v tomto tisíciletí) nahrávkou vůbec nejtvrdší.

A nejen nejtvrdší, dokonce i jednou z nejlepších. "Delirium" zastihlo jižanskou pětku v ohromné formě. Skladby na desce jsou ve většině případů ohromnými skvosty se silnou melodikou, která ale nikdy nezastiňuje tvrdé podloží písně. Navíc vokální duety Cristiny s Andreou Ferrou jsou dech beroucí. Vokálně to ústřední dvojici šlape jako nikdy dřív a je radost jejich vokální soupeření poslouchat.

Kapela na své novince nabídla ohromnou porci hitů, ze kterých se jen těžko představuje ta nejlepší. Adeptem bude nepochybně epická "You Love Me 'Cause I Hate You", kde kombinace drsného a melodického metalu dosáhla dokonalosti. Navíc je nutné znovu vyzdvihnout fantastický zpěv Cristiny. Její rozsah i množství vokálních poloh jsou neuvěřitelné. K těm nejlepším se řadí i "Broken Things", kde vám hned v úvodu nakope koule Andrea Ferro se svým charismaticky děsivým řevem. Stranou ale nemůže zůstat ani úvodní pecka "The House Of Shame" s podobně poetickým začátkem. Poslední adeptem je i titulní filmová "Delirium". Milovníkům epického cinema-metalu musí dozajista poskočit srdce. Za to by je pochválil i jejich kolega Luca Turilli.

Lacuna Coil jsou někdy označováni jako pop-metal. Nikdy to však nebylo úplně spravedlivé. Porovnáme-li současnou tvář italské party s jejich holandskými kolegy Within Temptation, rozdíl je téměř propastný. Nic proti hudbě ze země tulipánů, jejich současná tvář také není špatná, ale Lacuna Coil se metalového řemesla drží statečněji. "Delirium" rozhodně není nic pro metalové holobrádky. Ty se sluší varovat, aby pak neutekli s brekem pryč.

Pokud by měl někdo prezentovat, jak má moderní metal vypadat, pak by volba na novinku Lacuna Coil nebyla úplně marná. Osmá nahrávka má brilantní krystalický zvuk a hlavně je skladatelsky jednou z nejzajímavějších děl posledních let. Co mohou naopak kritici kapele právem vytknout, je nedostatek progrese. Ta kapele vždy tak trochu chyběla. Jejich desky nikdy nebyly kolekcí originality a inovátorství, ale spíše kvalitně zinterpretovaného zaoceánského i evropské metalové scény. Přesto je "Delirium" skvělou deskou a v rámci žánru patří letos k těm nejpovedenějším.