Přivézt pro své milované a věrné pražské publikum tak neobyčejného předskokana, jako je Andrea Belfi, byla překvapivá i kontroverzní volba. Předkapela má většinou za úkol spíš naladit a rozehřát diváky před hlavní hvězdou než je vyděsit a zhypnotizovat. Ital Belfi je prezentovaný jako bubeník, nicméně u něj nejde o technickou perkusní akrobacii, ale o působivý field recording, kde pramenem modifikovaného zvuku jsou právě bubny. Výsledek připomíná špatnou meditaci, kdy snaha o uklidnění mozku přivolává temné myšlenky, ale i tak je jeho produkce lákavá a okouzlující. Elektroakustika není zrovna nejpopulárnějším a jednoduše pochopitelným mikrožánrem, ale Belfiho bych poslouchal klidně mnohem, déle, než jeho krátký set mohl nabídnout. Volba předskokana se nakonec stala jasnou, protože ve srovnání s ním se hudba Nonkeen poté zdála téměř obyčejnou, navíc je Belfi jako druhý bubeník členem živé sestavy této skupiny.

První a původní bubeník Nonkeen po úvodní skladbě vysvětlil, že specifické umístění hudebníků na scéně má co nejvíce připomínat pozice z nahrávacího studia, kde je důležitý zrakový kontakt a improvizační navázanost. Kdo si po tomto proslovu myslel, že hraní ve skupině bude pro Nilse Frahma příležitost, aby poněkud upozadil svou mimořádnou osobnost, mohl být spokojený. Frahm totiž nemohl zastavit svůj smysl pro humor a čistou radost z hraní, ačkoliv poznámka během spravovaní kabelů, že jednodušší by bylo mít jenom laptop, zazněla trochu smutně a nevědomě navázala na velmi nepovedený koncert Kiasmos. Tentokrát vystoupení nerušily žádné větší zvukové problémy, ale takové množství nástrojů může někdo jiný opravdu se stejným výsledkem reprodukovat na počítači. Stojí tedy za to jít na koncert Nonkeen?

Rozhodně ano! Živé hraní je ten pravý živel pro tuto skupinu, skladby z desky "The Gamble" se přirozeně prolínaly, do celku zapadla i nová kompozice napsaná už s Belfim pro účely toho turné. Nonkeen naživo fungují mnohem lépe než na albu. Žánrové přístupy mají ještě menší smysl, jediné spojení s jazzem je hraní se strukturou skladeb a pocit uvolněností, není to taky tradiční německý kraut-rock, chybí tady mechanická motorika. Nonkeen jsou precizní, ale také spontánní, hledají nové zvukové možnosti nástrojů bez omezujících žánrových mantinelů. Pro skupiny jako Nonkeen nebo Liima by bylo potřeba spíš obnovit pojem post-rock jako ultimátní únik z tradiční popkulturní reality, zkoušející nové možnosti pro tradiční nástroje.

To jsou ale všechno pouze akademické problémy, podstatná je radost hudebníků a publika. Nonkeen totiž umí i pobavit. Základní výsledek koncertu Nonkeen je ale potvrzení toho, že nejde jen o Nilse Frahma s kamarády, ale o opravdovou skupinu rovnoprávných a stejně talentovaných členů.