Tak už i Wohnout mají za sebou dvacet let společného hraní. Za tu dobu mají na kontě ohromné množství (ne)publikovatelných zážitků, nahraných písní, strhaných kytarových strun a rozštípaných bubenických paliček. Nejen o tom, jaké hudební dárečky chystají pro své fanoušky, jsme si povídali s Honzou Homolou.
Letos slavíte výročí dvacet let existence, co to pro vás osobně znamená?
Dvacet let je vlastně taková čára štětcem. Někde jsme ten štětec namočili a teď s ním táhneme po plátně, dokud nevyschne. Vůbec nevíme, jak ta čára bude ještě dlouhá, ale zatím nám přijde ještě hodně intenzivní. Ty dvě dekády nejsou moc, ale i tak to bylo mraky koncertů, zvukovek, tahání aparatury či praskání strun. A těch piv...
V našem posledním rozhovoru jste prohlásil, že moc nebilancujete. Ten názor jste tedy museli částečně poopravit.
Bilancujeme neradi, protože nechceme těžit jenom z toho, že máme výročí. Jediná zásluha by totiž v tomhle případě byla, že jsme se nerozpadli. Proto bilancování bereme s nadsázkou. Jenže dvacetileté výročí prostě přejít nemůžeme.
© facebook interpreta U kapely je to jako v rodině, prožívá dobré časy i období krizí. Problémy však řeší každý jinak. Jaký recept na ponorku máte vy?
Stane se, že se pohádáme, ale na běh kapely to nemá vliv. Každej z nás si je vědomej, že tenhle způsob života je naprosto úžasnej a že by byla škoda to všecko zničit v ponorce kvůli egu. I když to zní trošku komunisticky, snažíme se hledat společnou cestu. A taky se nebereme moc vážně.
Nenapadlo vás vydat k výročí výběrové album?
To jsme určitě nechtěli. Kdyby na to byl vhodnej materiál, tak proč ne, ale samoúčelně se nám do toho nechtělo. Přišla kniha, a to je daleko větší bonus k takovýmu jubileu. Navíc jednu bestofku už jsme relativně nedávno do světa pustili.
Čí byl nápad vydat knihu?
S nápadem přišel Matěj a taky knihu sepsal. Matěj má totiž jako jedinej literární talent, takže byl jasnej adept k sepsání našich pamětí. Kolikrát vznikaly debaty, co se odehrálo v kterém roce, takže nějaká konzultace od nás proběhla, ale zásadní ideu měl Matěj.
Součástí knihy jsou speciální QR kódy, díky kterým je možné dostat se k raritním materiálům kapely. Co konkrétně v nich fanoušci najdou?
Každá kapitola končí tímto kódem a přes mobilní aplikaci na čtení QR kódů je čtenář vnořen do speciálního webu, kde je spousta materiálů, jako jsou videa, audia, fotky a vůbec všechno možný, co se týká naší historie. Je to devadesát giga materiálu, kterej jsme samozřejmě pro veřejnost zredukovali. Čtenář tak současně s textem poslouchá a dívá se. Myslím, že obsah webu je fakt unikátní.
Jaké vůbec byly naprosté začátky vaší skupiny?
První
Wohnout vznikl ještě před revolucí. Já se hlásil na střední školu a brácha už tam byl. Byli jsme ortodoxně zažraný do punku a kapela fungovala velice chaoticky. Takhle se to táhlo až do roku 1995, kdy jsme se do toho opřeli, abychom o rok později mohli odstartovat doopravdickou skipinu, která pravidelně koncertuje. Od té chvíle počítáme existenci naší kapely.
Měli jste v té době nějaké vzory?
Úplně první byli
The Beatles, ale pak přišel
Pražský výběr, což nám změnilo pohled na hudbu. Posléze přišly další kapely jako
Plexis,
Šanov, Zóna A, HNF a podobný. Zásadní vliv na nás měli
Suicidal Tendencies. Bez vzorů to prostě nikdy nejde.
Co vlastně znamená název vaší formace?
Dřív jsme
ty Vohnoute používali jako nadávku. Následně nám to přišlo dobrý jako název kapely, což nám teď po letech přijde jako to nejstupidnější jméno pod sluncem. Možná je originální, ale přitom naprosto idiotský :).
Vzpomínáte si na úplně první vystoupení před lidmi?
Byl to rok 1988 v Řeporyjích s kapelou Husí názor. Punkáči pogovali pod pódiem a chlastalo se pivo. Jinak v té nové éře to bylo pražský Futurum s Kurtizánama z 25. Avenue. Od té doby máme obehranou republiku křížem krážem.
Wohnout
Počátky historie této formace jsou popsány v jedné z pasáží rozhovoru. Svůj debut Wohnout nazval "Cundalla" a v roce 1999 vyšel pod hlavičkou Sony Music. Následovaly desky "Zlý noty na večeři" (2002), "Pedro se vrací" (2002), "Rande s panem Bendou" (2004), "Polib si dědu" (2006), "Karton veverek" (2009), "Našim klientům" (2011) a "Laskonky a kremrole" (2014). Členy kapely jsou bratři Honza a Matěj Homolovi (kytary a zpěv), Jirka Zemánek (baskytara) a Zdeňek Steiner (bicí).
Píšete své skladby na základě nějakých konkrétních událostí?
Hudbu děláme s bráchou a máme sem tam společný písně. Jinak tvoří každej sám ty svoje, takže nemůžu mluvit za něj. Já osobně nemám nějakej zvláštní skladatelskej talent, takže to je spíš otázka náhody, když na něco přijdu. Tím, že skládáme dva, máme na každý CD nadbytek materiálu. Zbude nám hodně prakticky hotovejch písniček, který končej v šuplíku, jelikož se na desku prostě nevejdou. A ten šuplík je spíš koš, protože už se většinou zabejváme novejma nápadama.
Jak by kapela Wohnout charakterizovala sama sebe? Ať už stylově či textařsky.
Říkají nám, že máme vlastní styl, ale já bych to charakterizoval jako popmetal :). Texty první desek jsou hodně abstraktní a kolikrát jejich smysl nechápeme ani my. Ty dnešní jsou prostě směsicí témat, který nás baví.
Některá alba kritika poměrně dobře přijala, jiná zase tak oblíbena nejsou. Jaká je dle vás nejpovedenější deska ve vaší diskografii? Existuje nějaká, u které byste rádi, aby nikdy nevznikla?
Jako propastně nejhorší album vzala veřejnost album "Karton veverek". Lidi ho nemají rádi. Je složité, zadumané a neveselé, což možná bude největší problém. Naopak fajnšmekři album ocenili, jelikož jsme se taky dokázali ukázat daleko odpoutáni od líbivosti. Nejlíp vyšla deska "Pedro se vrací". Myslím, že žádné naše album nezatracujeme tak, že bychom ho vyhodili.
Tvrdíte, že jste zažili na vašich koncertních šňůrách úplně všechno, sex, drogy i rokenrol. Mění se to nějak postupem času nebo jste pořád stejní pařmeni?
Vším jsme si prošli, ale nijak zásadně. Taky to má každej z nás jinak. Třeba to, že jsme profláknutí marihuanou, přitom tři čtvrtiny kapely vůbec nehulí. Prožili jsme sice hodně divoký mejdany, ale nedá se to vůbec srovnávat s pořádným rokenrolem. Dneska je nám čtyřicet a vejš, takže se musíme mezi koncerty šetřit. To ale neznamená, že sem tam se někdo nevožere :).
Když už jste ze všeho toho koncertování a nahrávání unaveni, co nejradši ve svém volném čase děláte?
Je to různý. Zemánek hodně sportuje, bubeník Fenek chodí rád na hokej, brácha Matěj cestuje po světě a já se tak nějak poflakuju. Máme rodiny, takže jsme s dětma na vejletech nebo plníme základní domácí funkce.
O vás se tvrdí, že jste sběratelem kytar, kolik jich tedy máte ve své sbírce? Máte ke svým nástrojům osobní vztah?
Nemám sbírku, i když pár kytar doma mám. Všecko jsem prodal, protože jsem si uvědomil, že sbírání hudebních nástrojů je něco, co se mi vlastně nelíbí. Nástroj má hrát, a když jenom visí na zdi, neplní svoji podstatu. Mám teď vlastně jen kytary, který doopravdy používám. Vlastně se dá říci, že jsou jen dvě, na který hraju. Jedna akustická, druhá elektrická.
Uměli byste si představit, že byste se ať už jako porotci nebo soutěžící ocitli v talentových soutěžích?
Za sebe musím říci, že moc ne. Svět hudebního byznysu je mi vzdálenej a vím, že do něj nepatřím. Rád ty soutěže sleduju a obdivuju lidi, kteří do nich jdou jako porotci nebo soutěžící. Ostatní kluci z naší kapely už porotce dělali, ale já se na to moc necejtím, protože mám hrozně zmatený názory a nikdy o ničem nejsem přesvědčenej :).
Vystupovali jste na jubilejních koncertech s paní Evou Pilarovou. To spojení mnohé dost překvapilo, co vám dalo?
Obrovská čest s Evou vystupovat! Myslím, že proběhla vzájemná sympatie a už máme domluvený další koncerty. Evu nesmírně obdivujeme!
Co byste poradili dnešním začínajícím kapelám, aby vydržely dvacet let jako vy?
Nebrat se moc vážně a potlačit vlastní ega. Kapela je kolektivní záležitost, i když znám tělesa, kde vládne jedinec a ostatní přikyvují. Živit se tím, co vás baví, je nádherná životní cesta, ale patří k tomu pot a krev. Za vším stojí mraky dřiny a člověk nikdy nesmí usnou na vavřínech.
Mají to dnes začínající hudebníci lehčí, nebo těžší v porovnání s tím, jak jste začínali vy?
Myslím, že každá doba měla a má něco. Dneska je možnost na sebe upozornit na internetu, ale zase díky té možnosti se člověk ztratí v záplavě ostatních lidí, kteří tam denodenně vkládají svý projekty. Dříve tahle možnost nebyla, ale zase byl trh řidší.
Na co se mohou fanoušci těšit během vašich letošních koncertů? Přijdou i nějací hosté?
Hrajeme průřez naší dvacetiletou historií. Vybrat z více jak sto písniček nebylo jednoduchý. Vsadili jsme jak na hity, tak i písničky, které lidi neměli možnost slyšet, protože jsme je nehráli buď nikdy nebo kdysi dávno. S hosty počítáme spíš až na naše výroční koncerty 16. listopadu v Praze a 18. června ve Vyžlovce u Prahy. Fakt se těšíme.