Označení hudební chameleon nemusí být vždy jen lichotivá záležitost. Může to totiž ukázat na jistou zpěvákovu nerozohodnost, jaké věci dělat a jaký styl zpívat. V těžké době sedmdesátých let zde byl ještě jeden nepřítel - bolševik. Ten v žádném případě nechtěl připustit, aby se zvuky vazbící elektrické kytary dostávaly do éteru, protože by mohly narušit mravní výchovu československé mládeže. Jiří Schelinger se však na tento faktor nikdy nevymlouval. Měl prostě rád víc hudebních stylů. Pojďme se ale na jeho život podívat pěkně od začátku.

Tatínek byl učitelem klasické kytary, který jako bezpartijní působil jen v Osvětové besedě, ale učit se chodil k němu mimo jiné i Radim Hladík. Maminka byla květinářka a svého syna povila nikoli ve špitále, ale doma v posteli. Schelinger už od čtyř let chodil k profesoru Rousovi na klavír. Postupem času stále častěji ladil Radio Luxembourg a oblíbil si kytarový styl Briana Jonese z The Rolling Stones. První školní kapelou byli Nothing But Nothing. V učebním oboru na instalatéra vydržel pouze necelé dva roky. Někdy v té době si pár dní pobyl i ve vazební věznici v Ruzyni. Tam se pokusil o demonstrativní sebevraždu a na základě této události obdržel modrou knížku. Díky tomu putoval místo na vojnu jako kulisák do Divadla Jiřího Wolkera. S kapelou Smaragd začal hrát po barech a spolupracoval i se spřízněnými The Happy Five a The Majestic.

Čtyři měsíce ho zkoušel v bulharských tančírnách Šípův Faraon a tam také na krátkou dobu Schelinger zakotvil. "Pořád ho vidím, jak tam stojí celý v bílém a zpívá "My Girl" od The Temptation," vzpomínal na stránkách dobové Melodie právě dnešní moderátor zábavné talkshow Všechnopárty. To byla první opravdová Schelingerova šance, protože formace, ovlivněná tehdy slavnou kapelou Mungo Jerry (vzpomínáte na singl "In The Summertime"?) vydávala singly. Hned ten první společný byl opravdovou peckou - "Holubí dům". "I přesto, jak nemám ráda táborákový odrhovačky, u poslechu "Holubího domu" od Schelingera mě vždycky mrazí," přiznala se v Rock a popu nedávná porotkyně SuperStar Klára Vytisková. Autor textu Zdeněk Svěrák vystupoval tehdy kvůli režimu pod uměleckým pseudonymem Emil Synek. "Poprvé jsem "Holubí dům" slyšel v sále divadla Ateliér ve Spálené ulici, kde je dnes Ypsilonka. Nejdřív mě zaskočilo, jak moc Jiří Schelinger písničku prožívá, a pak jsem to přijal a byl jsem docela dojatej," přiznává Svěrák. K zajímavostem písně patří i fakt, že ji nelemuje šum holubích křídel, ale racků.

V tu dobu už byl zavedeným hitmakerem jistý František Ringo Čech. Měl kapelu Shut Up, ve které byl za pěveckým mikrofonem Vitkor Sodoma a v rádiu zněly na přeskáčku hity "Ježek se má", "Žárlivý kakadu" či "Parní stroj". Čecha ale začaly zajímat anglické hardrockové kapely a Sodomův projev do chystané změny zvuku příliš nezapadal. Shut Up nejprve přijali pozdějšího lídra Katapultu Oldřicha Říhu na post doprovodné kytary a později Čech Schelingera vylákal z Faraonu.

První řadové album Jiřího Schelingera tak bylo v roce 1975 "Báječní muži". Kvůli dlouhým čekacím lhůtám na výrobu však bylo ještě jakýmsi podivným slepencem, protože třetinu z tuctu písní na něm zpívá ještě Viktor Sodoma. Ještě téhož roku následoval další počin "Nemám hlas jak zvon", ale stále mu cosi chybělo. Vedle rádiového popu se na něm objevil i cover od Black Sabbath "Metro, dobrý den". "Ten text je úplně blbej. Já jsem na komisi říkal: Soudruhu tajemníku, vždyť vidíte, jak my se soudruhem Schelingerem zpíváme o tom, jak metro vozí pracující dělníky sem a tam a budují socialismus. Pak jsme se tomu smáli, div nám nevylítla nudle z nosu," vyprávěl s pobavením František Ringo Čech.

V roce 1977 už byli Schelinger a spol. hodně populární, což vyústilo v roli předskokana na polské části turné kapely Smokie a k vydání první opravdu ucelené a dotažené nahrávky "Hrrr na ně..." Album mělo být původně pouze počátkem trilogie. Další díly dostaly názvy "Hrrr na mě" a "Hrrr na všechny", komunistická diktatura je však zatrhla.

Jak se dařilo Schelingerovi v muzice, osobní život už tak úspěšný nebyl. Dvakrát se oženil, obě manželství ale vydržela pouze tři roky a skončila rozpadem. S první manželkou Alenou má jedinou dceru Andreu. "Když jsme se pohádali, sebral se a odjel třeba do Tábora, vzal si pokoj v hotelu a za hodinu mi volal, abych přijela za ním. Někdy to bylo dost náročné. Když se vrátil z koncertu, vyžadoval, abych se s ním v noci bavila. Když jsem měla ráno jít do práce, bylo to za pár týdnů o život. Raději jsem odešla ze zaměstnání," popsala druhá manželka Jitka Poledňáková své zkušenosti časopisu Reflex.

František Ringo Čech nabídl pohled z druhého směru: "Jirka si vybíral naprosto nejhezčí holky, co byly k mání. Fakt je ten, že byly hezký. My jsme nechtěli chytrý holky. Chytrý jsme byli my sami dost. Měli jsme prostě rádi krásný holky, blbý jak děravý necky. Jirka byl vždycky v defenzivě. Obě to byly dominantní ženský, který ho mlátily. Ale jemu to dělalo dobře."

S přibývajícími úspěchy se začala částěčně měnit Schelingerova osobnost. Stal se přísným vegetariánem, začal se zabývat východními filosofiemi, opustil post ofenzivního záložníka ve fotbalovém týmu osobností Amfora. Velký vliv na něj měl jistý Viktor Faktor, bratr Schelingerovy druhé manželky a vydavatel samizdatu "Lázeňský host".

"To byl jinej druh režimního vyhnanství. Viktor Faktor, který se na Husákovu amnestii vrátil po šesti letech emigrace ze Spojených států, a celá společnost lázeňskejch hostů byla detašovaná v přírodě v maringotkách Vodních zdrojů, kde si mohli přes den zajít leda do konzumu a večer do hospody, ale byli vázaní na jedno místo, protože museli pořád hlídat tu měřící techniku," vysvětlil Milan Schelinger.

Sám Viktor Faktor popsal zkušenosti se Schelingerovou proměnou takto: "Jirka se začal velice seriózně zabývat duchovním životem, nejen Orientem, ale i evropskými filosofickými kořeny. Jednou přišel mezi nás s tímhle: když chceme poznat duchovní odkaz minulosti, měli bychom umět latinsky. Nakoupil nám všem učebnice latiny. Pokud vím, jediný z nás to bral naprosto doslova a tu latinu se pilně učil. Stejně vážně bral své vegetariánství. Když si někde v restauraci dal nějakou zeleninu, velmi důrazně se zajímal o to, zda mu ji nesmažili na oleji po mase."

Schelinger se začal vzpěčovat kompromisům a začal nutit Čecha psát vážnější texty, které by odrážely nálady společnosti. Nepodepsal Antichartu a začal se soustředit na album "...nám se líbí...", které bylo velkým překvapením pro fanoušky hardrocku. Čtyři písně dostaly folkový nádech a své party zde odehráli houslista Jan Hrubý z Etc... a kytaristě Petr Kalandra a Oskar Petr z Marsyas. Závažná témata však příliš nevoněla textovým komisím a kariéra kapely se začala zadrhávat.

V roce 1980 dokonce ve Skupině Františka Ringo Čecha skončil sám kapelník a pokračoval pouze v úloze textaře. Do kapely přišel Milan Schelinger a společně začali psát projekt "Zemětřesení". K jeho realizaci však už nestačilo dojít.

Nastal osudný rok 1981. "Když jsme hráli v únoru 1981 v Klicperově divadle, přijeli na koncert mladí produkční ze Slovenské televize, dívka s klukem, a chtěli, aby Jirka pro bratislavskou redakci Televizního klubu mladých zazpíval "Špenát". Pak šli do sálu a já říkal - brácha pozor, ať tam pěkně vezmou celou kapelu na obraz, zaplatí hotýlek a podíváme se na město - oni se tvrdošíjně bránili, kapelu že ne. To není důkaz, že chtěli Jirku do Bratislavy vylákat, ale bylo to osudový," myslí si Milan Schelinger.

11. dubna 1981 odjel Schelinger na fullplayback zazpívat filmový hit "Což takhle dát si špenát". Natáčelo se tři dny a poslední den večer se končilo v restauraci U Františkánů. Společnost se začala rozcházet, když se Schelinger dal do hovoru s jistou dívkou z Martina. "Měli jsme takovou kamarádku, š..li jsme ji celá kapela, mnohonásobně a opakovaně. Byla to taková pěkná blondýnka. Teď jsem ji viděl v televizi a je to taková tlustá stařena...," vypráví svým neopakovatelným způsobem Čech. Spolu se slečnou byl v podniku přítomen i jistý provokatér, který začal do Schelingera šít ve smyslu, že v Praze se kluci o holky jen perou a zde jsou pro ni schopni i skočit do Dunaje. Aby svá slova potvrdil, ukázal vše na živo a dokázal se zachytit bóje. Schelinger samozřejmě hozenou rukavici zvedl a udělal totéž. Narozdíl od vyzyvatele byl ale ještě oblečený. Rybáři jeho tělo našli až za tři týdny.

Vyrojily se samozřejmě nejrůznější spekulace, že za jeho smrt mohou příslušníci STB, že žije a pouze emigroval do Rakouska, že byl pod vlivem drog a mnohé další, kterým nahrál i fakt, že tělo po jeho vytažení prý už ve značném stadiu rozkladu nikdo z rodinných příslušníků neidentifikoval.

Jeho charakteristický zpěv některé odpuzoval, mnohým však imponoval a hlavně měl devizu, která dnešním populárním zpěvákům často chybí. Málokoho nechal chladným. Nestihl si splnit svůj sen o psaní symfonických melodií, ani nemohl přebrat diamantovou desku za milion prodaných nosičů. Za svůj krátký život toho příliš nahrát nestihl, dost však na to, aby se na něj nezapomnělo ani několik desetiletí po jeho smrti.