Makrorecenze "Blackstar" Davida Bowieho

03.02.2016 08:00 - Redakce | foto: Warner Chappell Music

V lednu zasáhl celý hudební svět nečekaný odchod Davida Bowieho, pár dnů po vydání skvělého alba "Blackstar". Jako poctu této legendě jsme se na tuto desku podívali i pohledem makrorecenze. Jejím hostem je Dan Šustr z Tiché dohody a výsledné skóre podpořilo resumé naší hlavní recenze.
David Bowie - Blackstar
© facebook interpreta
Za hudební dráhou Davida Bowieho jsme se poohlédli i v tomto speciálu a následně se ještě jednou vracíme k "Blackstar" ve formě makrorecenze. Každý z redaktorů kromě hodnocení alba přidal i svůj osobní postřeh k životnímu dílu všestranného talentu, jakým bezesporu David Bowie byl. Jakub Malár v hlavní recenzi nešetřil chválou, přidal i několik postřehů a udělil známku devět z deseti. V závěrečném shrnutí pak zaznělo následující: "Je nahrávkou opravdové ikony, legendy, nefalšované rockové hvězdy. Je poučením pro nás všechny, že nikdy nemusíme přestat růst, můžeme stále zkoumat nové věci, a to až úplně do posledního vydechnutí. Je tím nejstylovějším rozloučením, které bude rezonovat ještě dlouho po jeho odchodu a jako takové si zaslouží vaši pozornost."

Této v mnoha směrech výjimečné makrorecenze se nakonec účastnilo šest redaktorů, rozptyl známek se zastavil mezi sedmičkou a maximálním možným hodnocením, nejčastěji však zazněla devítka a ve výsledku si "Blackstar" odnáší zprůměrované skóre na sedmaosmdesáti procentech.

Hostem této makrorecenze se stal Dan Šustr, nepřehlédnutelná osobnost spojená s kapelou Tichá dohoda nebo projektem 2Wings. "Bowie je pilíř. Můžete se o něj opřít v 60., 70., 80., 90. letech i v obou dekádách 21. století. Já ho začal v "přímém přenosu" vnímat v 80. letech. Kdo navíc miluje Berlín, musí mít s Bowiem jakýsi vnitřní pocit sounáležitosti. 'Děti ze stanice Zoo', 'Heroes', Hansa Studios, Kreuzberg a ještě k tomu všemu Iggy Pop nebo filmy jako 'Basquiat'. Já osobně mám nejraději 'Tin Machine' a jeho devadesátková alba 'Black Tie, White Noise', 'Outside' a 'Earthling'. V Praze jsem byl na všech jeho koncertech," takto přibližuje svůj vztah k zesnulému Bowiemu. "Blackstar" pak popisuje titulkem "Smrt Prométheova" a nebál by se dát plný počet bodů (tedy deset z deseti).


Ondřej Selner - Poselství odjinud (10/10)
Vztah ke zpěvákovi: Počínaje s "The Next Day" a "Blackstar" se teprve zpětně upevňuje.

O obsahu "Blackstar" už asi nemá úplně smysl psát, neboť o tématice smrti a jejím dokonalém ztvárnění se toho v souvislosti s novou nahrávkou napsalo již spoustu. Vedle dechberoucí zpovědi umírajícího člověka se Davidu Bowiemu ale podařilo ještě něco mnohem důležitějšího. Totiž zpracovat téma, s nímž se musí vypořádat každý lidský jedinec. Díky tomu se "Blackstar" stává albem, které má schopnost promlouvat k nejzákladnější a zároveň nejproblematičtější a nejtragičtější otázce lidského života - konečnosti. Právě schopnost obsahem oslovit každého posluchače a předat ho elegantní a kvalitní formou, ale také poselství, které Bowie prostřednictvím "Blackstar" šíří považuji za neskutečně hodnotné. Lze jej spatřovat i v totálním obratu od povrchního vnímání světa v tom nejobecnějším smyslu slova až k zamyšlení a k autentické hloubce prožívání. Obzvlášť pokud něco takového stvořil umělec na pokraji sil. Černou hvězdu tak vnímán nejen jako velkou hudební, nýbrž i celospolečenskou událost.

Dan Hájek - Když se vše spojí v jeden logický celek... (9/10)
Vztah ke zpěvákovi: Na počátku všeho bylo "Under Pressure" s Queen, pak jeho experimentální devadesátá léta minulého století a poslední roky se fascinace jeho tvorbou jen a jen utužovala.

...tak z toho zamrazí až v zádech. Pevně si vybavuji večer, kdy jsem doposlechl "I Can't Give Everything Away", závěrečnou kompozici z "Blackstar". Již bylo známo, že na nás už bude jen shlížet shůry a po zádech mi náhle projela husina, že vlastně nic dalšího už nebude. Vše rázem dostalo další level vnímání a s těžkostí se pak cokoliv píše. Od těch chvil "Blackstar" proběhlo mnohokrát mýma ušima a odhalilo hned několik pravd. Jak je to deska plná odkazů na jeho vlastní tvorbu, natrefíte tady na berlínskou éru, laškování s jazzem, experimenty s elektronikou a pro něj typické multižánrové spojitosti, nadhled, který jej provázel napříč celou jeho kariérou. Z textů a doteď publikovaných videí je jasně patrné, co nám na svém posledním albu chtěl David Bowie říci, s čím se potřeboval svěřit a srovnat. Na jednu stranu je to velmi bolestné, ale zároveň velmi osvobozující - mysl všechny tyto vjemy na necelých čtyřiceti dvou minutách vnímá na každém rohu, z každého tónu. Je až neuvěřitelné, jakou energii do tohoto všeho sám Bowie (hnán skvělou kapelou ve studiu) vštěpil, jak nic neošidil a jak cílevědomě šel k vyřknuté cílové metě. Výsledkem je konzistentní nahrávka, kde se všechny roviny neskutečně prolínají a rezonují mezi sebou. Přičtěte i výtečnou grafickou stránku věci (vinylová edice je skvostná), jen mi nyní dochází, že mě přeci jen asi více baví původní verze "Sue (Or In A Season Of Crime)" (z výběrovky "Nothing Has Changed"), ale to je zanedbatelný detail. Rozhodně však smekám, ona chameleonská grácie zde funguje na maximum, a pokud toto máme brát jako rozlučku s pozemským bytím, byla provedena dokonale a v módu, jaký je u Davida Bowieho nadstandardem. A díky za něj.

Pohled odjinud - Dan Šustr

Dan Šustr
Co napsat k ultimátnímu dílu Mistra? Samozřejmě perfektní po všech uměleckých i řemeslných stránkách. Skladba, aranže, sound, mix. S každým dalším poslechem srozumitelnější. Originální novými i "starými" postupy a s typickým rukopisem. Najdeme v něm nějakou Mistrovu šifru? Po poslechu celého alba mě napadlo, že na této desce Bowie vytváří téměř antické drama - koncepční album o tušení konce. V téměř desetiminutové úvodní skladbě podprahově posluchače zneklidňuje neurotizujícím beatem. Symbol černé hvězdy či motiv jediné hořící svíce evokuje znamení smrti, dohoření, vyhasnutí, konec.

A protože jako Mistr ví, že takto hutnou náladu po deseti minutách už nemůže dál protahovat, nastává katarze, návrat k životu a Bowie osvobozuje posluchače provokativní a energickou "'Tis a Pity She Was A Whore". Ústřední poselství je zjevně ukryto ve skladbě "Lazarus", kde v textu naznačuje "I've got scars that can't be seen, I've got drama, can't be stolen." Tato skladba, spolu s úvodní, je ztvárněna i videem a musím říct, že mám raději samotnou hudební část. Ty klipy na mě v kombinaci s jeho úmrtím prostě aktuálně působí morbidně, byť jsou vizuálně i filmařsky excelentní.

V následujících třech skladbách "Sue (Or In A Season Of Crime)", "Girls Love Me" a "Dollar Days" se na scénu vrací good old Bowie v tom nejlepším slova smyslu, aby vše skončilo ve smířlivém osvobozujícím finále noblesní "I Can't Give Everything Away". Davide, díky za všechno! Budeš navěky král a nejen na jeden den...

Veronika Ondečková - Černočerná, ale vymodlená hvězda (9/10)
Vztah ke zpěvákovi: Sentimentální a nostalgický, takový jako jenom může být vztah k deskám, které člověk objeví ve věku, kdy nasává první důležité vlivy jako houba. K Bowiemu mě nasměroval pro změnu zásadní biják, "Fight Club" od Davida Finchera. První kontakt proběhl prostřednictvím veřejné knihovny, kde jsem si vyžádala "Outside", vrchol Bowieho experimentování s elektronikou, a k tomu sáhla po bestofce, mapující jeho diskografii ze sedmdesátých let. A i když si ke mně následně našly cestu i další jeho nahrávky, tahle kombinace zůstala srdeční.

Album, kterým se duše Davida Bowieho rozloučila s pozemskou částí svého putování, je jako výkladní skříň všestranného uměleckého talentu. Fúze jazzových forem a pečlivě volených elektronických prvků dala vzniknout atmosféře mrazivé tak, že si intenzivnější vyjádření tísnivých okolností, určujících pozadí nahrávky, popravdě ani nedovedu představit. Nesmírně mne těší, že se David navzdory krátícímu se času a silám rozhodl ještě jednou odhalit fanouškům svoji nekonformní tvář a připomněl, že právě věčná nepřizpůsobivost je největším přínosem a inspirací jeho fascinující kariéry. Tajně jsem doufala, že taková deska přijde, jenom by mě ani v nejčernějším snu nenapadlo, že za tak pohnutých okolností. Při poslechu "Blackstar" je cítit, že onen experimentální přístup je nejen závěrečným, a o to silnějším Bowieho nádechem, ale zároveň maximálním využitím jeho limitovaných kapacit. Povolání vyhlášených jazzmanů a profitování z plodů vzájemné interakce s nimi vnímám nejen jako projev mimořádné dynamiky Bowieho tvůrčí osobnosti, ale také dobře uchopeného pragmatismu. Díky silné opoře fenomenálních muzikantů a zkušeností z obdobně koncipovaných titulů ("Low", "Outside") se naskytl cenný prostor pro vykrystalizování detailů, který se promítl zejména do všeříkajících textů a dramatické práce se zpěvákovým nezaměnitelným hlasovým rejstříkem. Některé aranže sice místy působí jako dělané na první dobrou, nikdy ale nenesou známky horké jehly. Převládá temperament improvizace, ryzí spontaneita, a chuť užít si každý jednotlivý okamžik. Není nejmenších pochyb o tom, že David Bowie odešel na vrcholu svých tvůrčích sil.

David Bowie
© kgsr.com
Honza Průša - Takhle umí odejít málokdo (9/10)
Vztah ke zpěvákovi: Vedle Nicka Cavea a Lou Reeda jedna z mých nejoblíbenějších velkých hvězd. Opakovaně sjetá celá diskografie, velký obdiv. A respekt. Nejen.

Sedím na baru. Pátek patnáctýho ledna. Alice. A v rádiu zrovna pouštějí "Survive" z mý dlouhodobě asi nejoblíbenější desky "Hours". Co ale napsat o té poslední? Když jsem ji slyšel poprvé, v neděli, těsně před jeho smrtí, byl jsem nadšen. A na Facebook jsem si napsal: "Von to fakt umí. Nahrát přesně takovou desku, kterou chci poslouchat." Všechno ostatní už je ale ovlivněný jeho smrtí. A melancholií, která s ní přišla. A teď, teď to tam všude cítím a vnímám. Soundtrack k vlastní smrti, obdoba Mozartova "Requiem". Nebo, jak romanticky napsal Jakub Malar: "Svou smrt přetvořil na umělecké dílo." A je fakt, že tu smrt, to loučení, ten konec, to všechno a ještě mnohem víc, cejtím opravdu z každé noty. A taky vím, že jsem to tam tenkrát poprvé, v neděli, necejtil. Ale ono to není vlastně podstatné. "Blackstar" se stane jednou z jeho nejposlouchanějších desek. A je fakt silná. Ta smrt jí přidá bod, možná dva body z deseti. Přitáhne k ní víc lidí. Ale on, David Bowie, velká ikona popkultury, si to opravdu zaslouží.

Karolína Stránská - Starý nový Bowie opět sužuje. A funguje to (8/10)
Vztah ke zpěvákovi: Jako dítě devadesátek jsem do rozjetého Ziggy vlaku nastoupila poměrně pozdě. Zaplaťpánbůh, že jsem ho stihla.

Pod taktovkou jiného umělce by mohlo znít album, přetékající paranoidními úseky a morbidními myšlenkami, poměrně znepokojivě. Bowie si však do poslední chvíle své kariéry udržel skvělý hlas a sluch na chytlavé melodie. Čeho se na "Blackstar" dočkáme, je plavba do dalšího života na vlnách syntetizéru, basových linek a saxofonových sól. Teatrálně působí nejen hudební klipy, které k některým singlům stihl natočit, ale také samotné názvy skladeb, jež jsou aluzemi na muzikál "Lazarus" či divadelní hru ze sedmnáctého století "'Tis Pity She's A Whore". "Blackstar" nakládá s hudbou jako s noir kulisami, kterými se rozléhá dynamický hlas multiinstrumentalisty. Na "I Can't Give Everything Away" se nám dostává emocionálně vypjatých tónů, kterých je dosaženo pouhou repeticí ústředního motivu, kterým je název skladby. Téměř desetiminutová stopa zahajuje pohřeb poletujícími rytmy, než zcela zabředne do popové záležitosti. Na to, kolik jazzové dominance tvoří desku, je "Blackstar" perfektním shrnutím toho, co učinilo z Bowieho hvězdu. Elasticita hlasu se zde snoubí s chytlavostí melodií a díky jednoduchým, ač mnoharozměrným textům představuje popový hit vyvěrající z temných hlubin studijní improvizace.

Wojciech Nowacki - O smrti a stárnutí s neuvěřitelnou důstojností (7/10)
Vztah ke zpěvákovi: Historická ikona s desítkami nesmrtelných singlů, o které se dnes spíše mluví, než že by se opravdu poslouchala.

Letos vydal David Bowie v podstatě dvě nová a úplně jiná alba. V pátek 8. ledna vyšla poslední řadovka "Blackstar". Za dva dny, 10. ledna, to byla už deska poslední, hudební testament, žijící svým intenzivním posmrtným životem. Ty dva dny fungovaní "Blackstar", plné nevinného nadšení, prvních recenzi a komentářů, už se nevrátí. Smrt mění perspektivy, přidává nové, dříve neznámé kontexty. Album odpovídá na otázku, kterou předtím nikdo ani nesměl položit: Jak může vypadat svět bez Davida Bowieho? Na výhradně emocionální úrovní už skoro není možné hodnotit "Blackstar" jako čistě hudební dílo. Věta "Look up here I'm in heaven" ze singlu "Lazarus" dojímá a děsí. Opravdu děsivá je ale myšlenka, že právě tak to mělo být. Kapitulovat musíme před záměrem umělce učinit z vlastní smrti své poslední dílo. Ostatní mýty, které rostou kolem tohoto alba, jsou už ale opravdu zbytečné. Není pravdou, že jde o desku nějak hodně avantgardní nebo zvlášť jazzovou. Jediná její obtížnost může pramenit z podivné produkce, občas plné hloubky (basová linka v "Lazarus"), ale kontrastující s placatou rytmickou sekcí nebo jemně archaickou elektronikou (částečně titulní "Blackstar" a hlavně nová industriálně-drum'n'bassová verze "Sue (Or In A Season Of Crime"). Ano, "'Tis A Pity She Was A Whore" je písnička jazzová, ale pořád je to skladba, která má použitím dechů nejblíže k albům "Kid A" a "Amnesiac" Radiohead. V "Girl Loves Me" Bowie ještě zvládá hrát si s hlasem a rytmikou jako David Byrne. Finální "I Can't Give Everything Away" by klidně mohl zazpívat osmdesátkový Bowie ze synthpopového období. Konečně, uprostřed desetiminutové skladby "Blackstar", najdeme Bowieho klasicky glamrockového. Ať už na jeho poslední desce najdeme jakékoli odkazy, reference a inspirace, jisté je, že jako jeden z mála interpretů své generace zvládl stárnout s důstojností.


David Bowie - Blackstar
Průměrné hodnocení: 8.7/10
Celkový čas: 41:13
Skladby: Blackstar, 'Tis A Pity She Was A Whore, Lazarus, Sue (Or In A Season Of Crime), Girl Loves Me, Dollar Days, I Can't Give Everything Away


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY