Lukáši Bundilovi a Petru Lexovi, kteří kapelu Slza tvoří, je nutno přiznat, že hned svým prvním singlem "Lhůta záruční" se jim povedlo stvořit dokonalý popový klenot, který zaslouženě ovládl rádiový éter a přinesl jim spousty fanoušků. Je úplně jedno, jak velký vliv na to měla Lexova youtuberská kariéra pod psudonymem Hoggy, i když je jasné, že z jeho kanálu se rekrutuje velká část příznivců kapely. Bez tohoto hitového singlu by se jejich kariéra rozhodně tak závratně nerozjela.

Další výhrou je rozhodně Lexův zpěv a frázování, které je snadno rozpoznatelné. V českém popu málokdy slyšené jsou také texty, o něž se postaral Ondřej Ládek (aka Xindl X, v jehož kapele hraje Bundil na kytaru), takže se netýkají jen témat má-mě-nemá-mě-ráda. Slabší je to ovšem v části producentské a skladatelské. Dalibor Cidlinský sice umí vdechnout deskám život, u Slzy ale zůstal v jednolitém zvuku, který za slabých pětatřicet minut, po které nahrávka trvá, začne až otravovat. Na druhé straně, když to těsně před koncem začne v podobě diskotékové "Pozice off" dusat, rázem je ještě hůř.

Slza je především singlová kapela, přičemž velmi dobře jim jdou i balady. Když ze sebe v závěrečné písničce "Pouta" setřesou všechen ten pseudomoderní zvuk a nechají znít jen akustické nástroje, dokazují, jaký talent v nich dřímá. Je je třeba nenechat se zmást průměrnými a repetitivními kousky jako "Atrakce", "Etikety" či "Vstříc nekonečnům", které jsou svou snahou o další rychlejší hit až únavné.

Debutová deska Slzy sice obsahuje několik výborných skladeb, jako celek ale nedrží a často i nudí. V rádiovém éteru každopádně jejich singly fungují skvěle a doufejme, že alespoň ty se jim bude dařit nahrávat i v dalších letech. Když se vrátím k perexu článku a jejich trojici nominací na letošní Anděly - objev roku by si klidně zasloužili, ale nejlepší album a skupinu? To by hlasující kolegové akademici tu desku celou nemohli slyšet.