Největší změna se od poslední pražské zastávky Nightwish odehrála na postu zpěvačky. Ne vždy jistotou oplývající Anette Olzon nahradila kritiky do nebes vynášená Floor Jansen. Pondělní koncert v beznadějně vyprodané Tipsport Areně ukázal, že se jednalo o jednoznačně pozitivní krok. Nizozemská pěvkyně zvládla bravurně nejen nové skladby z jediné desky, na které se podílela, novinky "Endless Forms Most Beautiful", ale se stejným přehledem si poradila i s materiálem svých předchůdkyň, včetně operně laděných partů Tarji Turunen. Rozdíl oproti Anette je opravdu výrazný, což se projevilo zcela jasně například v našláplejším songu "Storytime".

Nightwish tak odstranili určitý nešvar, nebo lépe řečeno rušivý element, který jejich vystoupení v posledních letech občas činil problematickými. Publikum si tedy v pondělní večer mohlo vychutnat po technické stránce fakticky bezchybné vystoupení, kterému dominovala nejen přesvědčivě sehraná pětice hráčů, ale též velmi vydařený zvuk. Těžko soudit, zdali toto platilo ve všech místech rozlehlé haly, především pak v horních ochozech, ale na ploše se dalo bez nadsázky hovořit o učebnicovém soundu.

Kapela neponechala nic náhodě a připravila i pompézní show. Pyrotechnických efektů, ohňů, intenzivních světel a velkoplošné projekce, ve které krom nejrůznějších přírodních jevů, živlů a živočichů došlo poněkud překvapivě i na tanky, si publikum tentokrát užilo vrchovatě.

Vystoupení trvalo úctyhodné dvě hodiny. Nightwish dnes patří ke kapelám, které mají co zahrát, tudíž daný hrací čas většinu jejich příznivců potěšil. Přesto možná mohl být zvolený setlist poněkud vyváženější. Formace sahala především po materiálu z aktuální, dodejme ne zrovna převratné placky. Hodně se citovalo též z dob, kdy mikrofon v ruce svírala Anette Olzon. Pochopitelně došlo na starou klasiku jako "Wishmaster" či "Stargazers", ale značný prostor dostávaly i nové věci silně zavánějící folk metalem. Dá se předpokládat, že tímto směrem se bude tvorba Nightwish ubírat i v budoucnu, čemuž nasvědčuje také stálé angažmá Troye Donockleye ovládajícího nejrůznější píšťaly.

Publikum nicméně působilo spokojeným dojmem, tudíž bylo vše v pořádku. Velkého aplausu se dočkala i sólová vložka, kterou předvedl basák Marco Hietala s čistou kytarou. Ani nemusel dav příliš hecovat a arénu rozzářila svítidla smartfounů. Kde jsou ty časy, kdy se k danému účelu používaly zapalovače... Přínos této vycpávky pro ucelenost vystoupení nechť posoudí každý sám.

Večer nabídl na rozjezd další dvě formace, které byly pompou vystoupení headlinera poněkud neprávem upozaděny. Na druhou stranu z reakcí publika šlo vyčíst, že ne všichni mají natolik široký hudební záběr, aby dokázali krom svých oblíbenců strávit i death metal, byť v melodickém podání Arch Enemy. Jejich vokalistka Alissa White-Gluz se prezentovala o poznání hrubším projevem než Floor, avšak i její pěvecké kvality jsou nesporné. Stejně tak jí nelze upřít velice energický projev a snahu neustále hecovat publikum. V kapele se rovněž usídlil pan kytarista Jeff Loomis, jehož sólové souboje s Michaelem Amottem stály za to.

Bohužel Arch Enemy svou poslední deskou "War Eternal" značně ztratili na síle a naopak začali vsázet více na jistotu, resp. aktuální tvorbu podřizují hitovým, stadionovým tendencím. Netřeba být jasnovidec, aby člověk předem vytušil, že právě songy z uvedené nahrávky budou tvořit páteř setlistu. Kapela u Česku vystupuje pravidelně, takže lze její vývoj dobře sledovat. Přiznejme si, že navzdory kvalitním instrumentálním dispozicím ansámblu jsme od nich bývali zvyklí na nátlakovější vystoupení.

Důstojně se s nezáviděníhodnou pozicí první kapely poprali Amorphis. Jejich set nabídl standardní kvalitu, na kterou jsme v posledních letech od Finů zvyklí. Tomi Joutsen se sice zbavil svých výstavních dredů, ale zpívá mu to nadále skvěle. Kapela se jasně zabydlela v melodických vodách a do deathmetalového proudu již nakoukne jen tu a tam a to velmi opatrně, především growlingy frontmana. Živá prezentace skladeb z aktuální desky "Under the Red Cloud" se však zdála naprosto v pořádku.

Za prakticky jedinou temnou skvrnu na účtu tohoto metalového večera lze označit nešvar, který se bohužel na větších akcích stále nedaří vymýtit. Možnosti aparatury se naplno opět projevily až při vystoupení headlinera. Předkapelám se stejné péče rozhodně nedostalo. Ačkoliv měli Arch Enemy i Amorphis zvuk na velkou halu slušný, kontrast s Nightwish byl více než patrný. Domnívat se, že šlo o pouhou náhodu, by zavánělo čistou naivitou.