Asi nejméně globálně populární, přesto dost možná nejoriginálnější členové velké thrashmetalové čtyřky Anthrax se v rámci aktuálního kratšího evropského turné představili 11. listopadu i v Brně. Kapela si odskočila z nahrávání svého očekávaného nového alba (vyjde v březnu 2016) a snad i určitá rozehranost jen dotvořila dojem, že tihle pánové prostě nestárnou. Energetická bomba, která pumpuje do žil pozitivní náboj už přes tři dekády, snad ani neumí koncertně zklamat.

Jako jediná předkapela večera se o čtvrt na osm představila partička Unholy Ones. Ta zaujala snad jen první dvě, tři skladby díky mohutnému, hrubozrnému zvuku, kdy šlo o příjemné těžkotonážní beranidlo doprostřed čela. Bohužel, v globále nabídla pouze hodně průměrný groove metal s celkovým křečovitým siláckým macho vystupováním, které bylo v přímém kontrastu s uvolněností a pozitivní energií sršícím vystoupením hlavních hvězd večera. Ničemu nepomohly ani rádoby vtipné průpovídky frontmana ("Přišli jste na thrash metal? Tak my vám zahrajeme hardcore!"), stejně jako drobná sympatická basačka. Rozhodně bych si uměl představit lepší rozehřívače.

Samotní, v černém stejnokroji odění Anthrax nastoupili na scénu pár minut po půl deváté po docela dlouhém čtyřicetiminutovém čekání a s ničím se rozhodně nemazali, když hned na úvod vystřihli svou legendární vypalovačku "A.I.R.". A pak už se jelo ve velkém tempu po celý, téměř hodinu a půl trvající set. Kapela si do Brna (mimochodem, už podruhé z posledních koncertů v Česku zavítali do moravské metropole místo stověžaté) odskočila z předskokanské role na turné s dalšími žánrovými legendami Slayer a díky tomu jsme se mohli těšit na plnohodnotný set, na což nás hned v úvodu koncertu nalákal kytarista Scott Ian. Tomuto neskutečnému sympaťákovi odhadnete věk jen z masivní šedivé bradky, která už v minulosti vystřídala řadu barevných odstínů. A dobrá, už tolik neskotačí a netočí se kolem své osy, nasazení je ale stále příkladné, podobně jako u dalších původních členů kapely.

Pochopitelně jsme bohužel neslyšeli nic z tvorby kapely s Johnem Bushem za mikrofonem, a tak byl celý setlist složený z klasických kusů let osmdesátých, doplněných o jednu novinku ("Evil Twin") a dvěma zástupci z povedené comebackové, zatím poslední řadové fošny "Worship Music", která se tak dlouho rodila v porodních bolestech všem známých motanic na postu zpěváka.

Pánové vůbec nebrali ohled na svůj věk a celá show byla obrovským energetickým kotlem, pod kterým zatápěl neúnavný bicmen Charlie Benante. Ačkoliv patřím spíš k příznivcům éry Johna Bushe, nad pěveckým výkonem, interakcí s diváky a nasazením Joeyho Belladonny musím rozhodně smeknout - ten chlápek prostě nestárne, stejně jako ostatní členové kapely působící velmi vitálním dojmem.

Takřka zaplněné Semilasso se mohlo těšit i z poměrně dobrého zvuku, a tak koncertu prakticky nelze nic vytknout, snad jen absenci tradičních pásek na ruku a nemožnost během večera odejít vyvětrat si hlavu do nečekaně teplého listopadového večera. Skromné promluvy Belladonny k publiku beru spíš jako plus, show měla o to větší spád. Každý, kdo navštívil koncert této metalové legendy, musel odcházet navýsost spokojen.