Krausovské plody chutnají pořád stejně

V rámci Zlaté edice BMG nebylo pozapomněno ani na dnes už téměř legendu pražského bigbítu, Martina Krause a jeho Krausberry. Kdo tedy propásl v roce 1998 vydání "krausberrovského" CD "Šiksa a gádžo", nemusí truchlit. Deska se nyní opět objevuje na pultech, a tak je tedy na řadě i nějaký ten náhled na městský bigbít smíchaný s blues, který má kořeny až v nedalekém režimu.

Martin Kraus, zpěvák a textař, někdy nazývaný "Mick Jagger ze Žižkova", začal od svých deseti letech hrát nejdříve tátovi s bráchou své tesklivé, smutné, intelektuálské skladby. Pak přišla nabídka od Petara Intoviče a Martin začal vystupovat s čtyřmi skladbami s Bluesberry. V téhle partě z Hanspaulky se však usadil pouze na dva roky. Chtěl svoji kapelu, a tak vznikli Krausberry. Tak trochu pomsta Intovičovi za to, že vyhodil i s ním několik "bluesberrových členů". Nová kapela ve složení Mário Císař, Richard Dvořák, Ivan Dvořák, Zdeněk Vřešťál a Martin Kraus se rychle chytla a zařadila se tak mezi tehdejší pražský bigbít. V roce 1986 a 1987 jim vyšly dva singly, ale desku jim nikdo vydat nechtěl. První LP "Krausberry" vydali až v roce 1990 pod hlavičkou Pantonu. V témže roce následovalo CD "# # # stačí, drahoušku" (Globus). Další deska "Na větvi" vyšla až po šesti letech. Poslední album "Šiksa a gadžo" vyplulo na povrch roku 1998.

Od té doby Krausberry (ve složení Martin Kraus / zpěv, R. Dvořák / piano, Š. Albrecht / kytara, V. Svojtka / kytara, M. Císař / kytara, V. G. Kulhánek / basa, Š. Smetáček / bicí) jen hrají, hrají a příliš se netají s tím, že se jim do nové desky moc nechce. Jejich písničky totiž vznikají spíše spontánně, bez cíle a jelikož jsou dnes téměř kultovní kapelou, kterou mladší generace moc nezná, nic je nenutí snažit se zpopularizovat. A to je to, co se mi na tomhle bandu moc líbí. Krausberry si během své hudební "kariéry" vytvořili velmi svébytnou image, která se těžko kritizuje i chválí. Při poslechu jejich poslední desky jsem měla dost smíšené pocity. Na albu je totiž pár skladeb velmi vyčpělých a pár velmi dobrých. Kde je tedy zakopán pes?

Texty Martina Krause smíchané s hudbou se totiž pohybují na dvou rovinách. Z jedné strany můžete slyšet přihlouplé "bigbítovské" tancovačky jako třeba "Disco boy", "Druhá lavice" nebo "Emil". A pak vás překvapí příjemná bluesová melodie a slova "Horoskopu" nebo pohodově chutnající "Kořenová zelenina". Typickým "krausberrovským" stylem jsou úvodní pomalejší melodie za doprovodu klavíru a výrazné basy, střídající se s refrénovým nářezem, jako je to např. u "Šiksy a gádžo". Nebyl by to Martin Kraus, aby na desce nechyběla i nějaká ta melancholie ze "Starých časů" mániček a bigbítu. A co dodat k textu: "Chce se mi hulákat, milovat, snít a křičet a třeba do rána to musí fičet….zavřete dveře, táhne mě na čtyřicet..."? Každého tenhle stav asi v určitém životním období přepadne a pak si můžeme jen povzedchnout, že jediná jistota, která nám zbývá, je, že všichni stejně půjdeme "Do nebe".

Takže rekaputilace. Po několikátém poslechu jsem si desku skoro zamilovala, ale ne pro to, že by byla po hudební stránce úchvatná, to ani zdaleka ne, ale pro tu náladu, kterou dokázala ve mně vytvořit. Při Krausberry si totiž můžete sednout klidně do křesla a vzpomínat na starý dobrý bigbít nebo jít pařit do Malostranské besedy, dát si pár piv a nadýchat atmosféru, která tu je pořád stejná. Svět se mění, ale Krausberry zůstávají.