Co pro tebe a kapelu Imodium znamená projekt G2 Acoustic Stage?

Je to super nabídka, která přišla a která znamená zařadit se do řady úspěšných interpretů včetně Ewy Farné nebo No Name, Wohnout a dalších. To kapela jako Imodium vždycky potřebuje, být na nějaké rovině takhle dobrých interpretů. A pak samozřejmě to, co přinese ten výstup. To znamená, že máme poprvé konečně nějaký audio-video záznam koncertu, který jsme do této chvíle ještě neměli. Jde to taky ruku v ruce s tím, že nás to nic nestálo, je to prostě nedílná součást každého takového projektu. Kapela může stokrát chtít udělat DVDčko, ale pak zjistí, že na to potřebuje třeba čtvrt milionu. Proto je to pro naši kapelu zcela otevřeně velké vítězství.

Když o tom mluvíš, to je důvod, proč Imodium neměli doposud žádný živák?

Částečně. Když finance jsou, jdou spíše do řadové desky než do takové věci. A s tím souvisí i to, že dneska jsou prodejní čísla nízká, takže pak přemýšlíš, jestli ještě dneska lidi kupují DVDčka nebo jestli to budou chtít vidět. Pak to stejně dáš streamovat někam na net. Možná že nakonec se to vlastně všechno motá kolem financí.

A nemrzí tě tedy, že je to zrovna z akustického koncertu?

To je nabídka, kterou prostě neodmítneš. To by byl nesmysl. Je to prostě projekt, který je takhle postavený a to je celé. Ano, bylo by super, kdyby kapela mohla takhle natočit svůj elektro set, ale jak říkám, projekt je nastavený na akustický koncert a my ho neodmítli.

Jací byli fanoušci a jak reagovali?

My jsme to po očku sledovali ze záznamu, kdy to dost dlouho vypadalo, že tam ti lidé jen sedí a nic. Přitom na místě bylo všechno skvělý. Lidi byli prostě super, atmosféra báječná, reakce skvělé. Myslím si, že už jen to, jak je to koncipované, co se sestavení týče, že diváci sedí kolem dokola, bylo pro spoustu lidí něco neobvyklého. Taky dost lidí muselo koukat celý koncert na záda muzikantů, ale snad velmi brzy pochopili, že je to daň za to, že budou součástí záznamu. Ale atmosféra prostě byla skvělá a skvělá byla i návštěvnost. Byly nutné rezervace, ale my jsme je museli za dvanáct hodin stopnout, protože se to hrozně rychle naplnilo. Mimochodem, kapacita byla nastavená na čtyři sta diváků, čemuž my jsme nevěřili, ale opravdu to bylo plný. To jsme čuměli.

A jsou Imodium zvyklí, že by vyprodávali koncerty za půl dne?

To určitě ne, ale my ani nemůžeme říct, že jsme to vyprodali, protože to bylo zadarmo. Kdo si ho dřív rezervoval, ten měl lístek. I tak ale čtyři sta diváků za pár hodin není málo, takže dobrý.

Co může fanoušek, který na tom koncertě nebyl, od CD a DVD čekat?

Ti, co to už slyšeli, říkají, že na to, že je to akustické, jsme to dost dobře rozjeli, což mi udělalo radost. Asi nejsou potřeba velkohubé fráze typu, že ho to vtáhne a blabla, ale myslím, že člověk, který si to pustí, dostane naprosto věrný záznam koncertu, který zní tak, jak opravdu zněl. Jestli tam byly nějaké intimnější pasáže, určitě je tam taky najde. Může čekat kvalitní živák své oblíbené kapely. Nemyslím si, že by tohle byly případy, kdy bychom si dělali iluze, že bychom na to měli nabalit nějaké nové fanoušky. Tohle je spíš pro opravdového fandu kapely Imodium.

U kterých písniček si myslíš, že se opravdu povedly?

Skvělé jsou všechny. (smích) Na všech se podepsaly aranže našich hostů - smyčce, klavír a perkuse. Já osobně jsem nejvíc nadšený z písniček ''Tajný lásky'' nebo ''Kluci nepláčou'', protože právě tam se díky hostům povedlo ještě mnohem víc, než co jsme měli připravené. My jsme totiž akusticky hráli celé jaro, takže z naší strany byla spousta těch písniček v podstatě připravená, takže veškerá další příprava a práce byly v návaznosti na hosty. Oni dali písničkám zase úplně jiný rozměr, což se mi moc líbilo. Pro mě, jakožto pro toho, kdo ty skladby napsal, je super, když jsem zjistil, že je jde ještě posunout, že mají otevřená vrata a naopak že nemají mantinely. Naše písničky toho dost skously, z čehož mám velkou radost.

Jaké byly přípravy?

My jsme akustických koncertů odehráli fakt mnoho, ale ne s touhle nadstavbou dalších nástrojů. Já jsem si to celé vyžral, protože jsem si to hodil na sebe. Zorganizovat deset nebo jedenáct lidí v jeden čas, na jedno místo a několikanásobně, z toho jsem byl občas na infarkt, vztekal jsem se a chtěl se na všechno vykašlat. (smích) Ale to je samozřejmě vtip. Přípravy byly mnohem náročnější, hlavně časově, než běžný zkoušení na cokoliv jiného. My jsme prostě máničky a hrajeme na kytary a teď je tam najednou člověk, který hraje na smyčce. Hlavně to bývají lidi, kteří jsou muzikantsky studovaní, což my nejsme, takže problém byl třeba noty. My jsme během příprav zjistili, že jsme se ocitli někde, kde tvoříme v podstatě něco úplně nového. Jako kdyby jsi šel skládat songy na novou desku. Člověk by řekl, že to jsou skladby, které už máme a jen je doladíme, ale ono vůbec. Najednou jsme se dostali do takových aranží, že vyjma textů jsme dělali skoro úplně novou písničku, protože ty další nástroje to umí hodit úplně jinam. O to nám ale šlo.

Takže se dá říct, že jste se spíš podřizovali hostům?

To stropro. Z té úcty, že jejich nástrojům vůbec nerozumíme a víme, že mají určité zákonitosti. Spíš jsme zjistili, že praktičtější a jednodušší, navíc s mnohem lepším výsledkem je nechat jim úplně otevřená vrata. A my pak můžeme říkat jen jo, nebo ne. Tak to de facto bylo a hodně se to vyplatilo.

A nemyslíš si, že to váš žánr posunulo úplně jinam?

Od toho se to taky dělá. A není to vůbec nic nového pod sluncem. Spojení rockové kapely se smyčcovými nástroji, klavírem, perkusemi se děje běžně. Takže v tomhle se zase nic nečekaného nedělo.

Jaké všechny nástroje vám tam hrály?

Klavír navíc, perkuse, ze smyčců tam byly housle a cello, což k našemu údivu udělalo taky dost parády. Říkali jsme si, že si nebudeme hrát na orchestr, ale byli jsme překvapení, co za krásné harmonie a momenty v našich písničkách tyhle dva nástroje dokážou udělat. Je třeba říct, že my jsme všechny ty lidi volili, když ne třeba z řad kamarádů, tak alespoň známých. My jsme vlastně zjistili, že naše kapela za celou existenci zatím nikdy nespolupracovala s člověkem, kterého by vůbec neznala, nebo by byl generačně jinde. My jsme si radši dali tu práci najít lidi z řad známých. Takže kdyby třeba ten perkusák padl a nebyl, vlastně vůbec nevím, kde bychom jiného sháněli. Když začneš tvořit, jde to mnohem rychleji, když se znáte. Takže všichni hosté byli z řad přátel a známých. Teď už obzvlášť!

Nápad vzít hosty vzešel od vás, nebo od pořadatelů?

To byl náš nápad. Kapela dostane nabídku, a jak to pojme, je už na ní. Věděli jsme, že tím, že jsme odehráli desítky akustických koncertů jenom v naší čtyřce, je tohle ta pravá příležitost to takhle hezky opentlit.

Takže jste o tom přemýšleli už déle?

Určitě. Ale já neříkám, že se to už nestalo. Kdysi jsme odehráli dva koncerty, kde byl klavír a třeba cellista, ale to bylo maximum. Věděli jsme, že jednou se něco takového stane a tohle byla přesně ta příležitost, ze které navíc zůstane záznam.

Na podzim chystáte turné. V tiskovce píšete, že má být v něčem speciální. V čem?

To turné má krátký příběh o tom, že všechno, co se váže k DVD, přišlo v nejnešikovnější čas. Na jaře kapela odjela akustické turné a teprve potom přišla nabídka natáčení. A v momentě, kdy okamžitě začínáš plánovat, jaké to bude, přesně narazíš na to, že přece nemůžeš na podzim jet už zase akustické turné. To je blbost. Navíc jsme v zemi, v jaké jsme, takže za jedno turné všechna města vystřílíš. A ještě se vracet ani ne po půl roce na ta samá místa, to prostě nejde. Takže jsme s manažerem seděli, spekulovali a vzpomněli si na naše bytové turné, které jsme dělali asi osm let, ale poslední tři roky jsme na něj neměli čas. Bytové turné znamenalo, že během tří stanovených dnů jsme za našimi fanoušky přijeli kamkoliv. Denně jsme zvládli alespoň tři zastávky, takže za ty tři dny jsme navštívili třeba dvanáct míst. Kolikrát se o něm mluvilo víc než o našich nových deskách.

A my jsme si teď na 'byťák‘ vzpomněli a řekli si, že to spatláme dohromady, a vzniklo z toho turné, které jsme nazvali ''Autentik tour'', které pojedeme od října v návaznosti na vydání DVD. Hodili jsme do placu města, která chceme navštívit, založili na každé z nich event na Facebooku a tam v komentářích volili fanoušci místo v onom městě. Já jsem si vzpomněl, že třeba u nás v Broumově máme bar Za vodou, což je místo, kam většina broumováků, hlavně našich vrstevníků, chodí pít. A já jsem si říkal, že přece každý město musí mít nějaký svůj bar Za vodou. Nechceme přijet do Plzně a hrát v klasickém klubu klasický koncert. Třeba v tom klubu nakonec skončíme, ale jde o to, na čem se ti fanoušci nejvíce shodnou. Tohle je ta prvotní myšlenka. Teď už je to uzavřené a nabookované.

Samotný večer má také svůj specifický program. Jednak s námi jede Thom Artway, mladý písničkář, o němž začíná být více slyšet. A také během večera chceme promítnout dokument, na kterém děláme od loňského roku s Martinem Linhartem, se kterým jsme dělali poslední dva klipy. Točí hodně a je moc šikovný. Ten dokument je o tom, že jsme rok nabírali skoro až bizarní místa, kde jsme hráli. Třeba koncert na parníku, hráli jsme pilotům gripenů v Čáslavi, hráli jsme na dětském táboře dětem, což je tam zaznamenaný spolu s vtipnými rozhovory a podobně. A celkově to plánujeme tak, že celý večer chceme být po kupě s lidmi, kecat, pokuřovat, pít a pak jim zahrát. Mimochodem tam jsou i místa, kde víme, že budeme hrát zase akusticky. Takže jsme spojili dohromady takový pelmel a jsme samozřejmě zvědaví, jak to dopadne. Už teď je poznat, že lidé tohle vnímají jinak, než když kapela oznámí, že jen tak přijede hrát třeba do Prahy.

Jsou to dva roky od vydání "Valerie". Neplánujete něco nového?

Moc o tom nepřemýšlíme, protože si myslím, že na kapelu to vždycky přišlo a věci se daly do pohybu. Když to řeknu obráceně, desetkrát jsme si řekli, že bychom mohli začít, že se sejdeme ve zkušebně... a nic se nestalo. Dali jsme si jedinou podmínku, že se nebudeme scházet do té doby, než budeme vědět, že někdo něco má. Jednou jsme se totiž pěkně vyškolili, když jsme si zabookovali na čtyři dny chatu, kam jsme odjeli, čtyři dny jsme jenom chlastali, měli všechno připravený, nástroje, zapnuté zesilovače celé čtyři dny vrčely, ale my na to nesáhli, protože nikdo nic neměl. Párkrát jsme si akorát opilecky zajamovali. Od té doby se to už fakt nestalo, takže když se zavelí, že uděláme soustředění, jenom když je na co se soustředit. Navíc na rozdíl od věku, kdy v patnácti nemáš nic jiného na práci než drhnout struny, teď už přece jenom s časem musíme nějak nakládat. Je to sice proti všemu bohémství, které jsme si kdy vysnili, ale tak to prostě je. To radši rovnou řekneme, že jdeme čtyři dny lejt a budeme čtyři dny lejt, ale nebudeme tomu říkat soustředění.

Co děláš mimo Imodium?

Všechno se to vlastně týká muziky. Dělám v rádiu a televizi. A čím dál více se nabaluje práce s jinými kapelami. Jestli tomu můžu říkat produkce nebo něco takového... Zrovna právě za hodinu mám odjet točit na čtyři dny s jednou kapelou. (smích) Z takového koníčka se vlastně už taky stává to, že si to musím plánovat a podobně. Třeba za chvíli vyjde deska mladý kapele Donaha, jsou z Bruntálu a bude to super album. Půl roku jsem to s nimi dával dohromady ve studiu, sice jsem zestárnul o deset let, ale bude to vážně skvělá deska. Takže tohle mi zabírá spoustu času. Moc věcí, které by byly bez hudby a zvuku, kolem mě moc nejsou. Už asi dva roky tátovi slibuju, že půjdeme na ryby. Ale to zatím úplně nezvládám. Já jsem ale vděčný, že veškerý tohleto zaměstnávání jsou věci, které mě hrozně baví, takže je všechno v pořádku.