Ten se odehrál při zvukové zkoušce před vystoupením jeho tria na Prázdninách v Telči. Ivan Hlas nezapomněl ani na naše první setkání, které se uskutečnilo před téměř dvaceti lety v mé rodné vísce Martínkově, ani na společného kamaráda Pavla Herota a vůbec se choval velmi mile, lidsky a přirozeně. Žádná namyšlená hvězda, sympatický člověk, bez nějž by byla česká populární scéna o dost chudší. Jak sám v rozhovoru potvrdil, věkem má raději klidnější koncerty, prostředí na nádvoří zámku v Telči bylo jako stvořené pro další z příjemných setkání s jeho partou.

Letos vás znovu potkávám na Prázdninách v Telči. Tohle není vaše první návštěva tohoto festivalu.

Ne, určitě není, já jsem tu hrál vlastně i mimo folkový prázdniny. Telč docela znám, protože tu mám část příbuzenstva. Hrával jsem tu i v sokolovně s bigbítem. Konkrétně na Prázdninách v Telči jsem zhruba popátý. Předloni jsme tu hráli s Etc a Vladimírem Mišíkem.

Lze ve vašich koncertech s Etc. hledat spojitost v osobě Olina Nejezchleby?

Tak on před jedenácti lety z Etc. odešel a přešel ke mně. Ale jak to v Čechách bývá, když se mají rádi, hrají nakonec všichni se všema.

Čím je pro vás tato akce tak specifická? Cítíte se jako folkař?

Já to mám teď dobrý v tom, že mám akustickou partu kolem sebe, Norbiho Kovácse jakožto úžasnýho kytaristu a Olina Nejezchlebu violoncellistu, a takhle se dá hrát skoro všude. Hrajeme od folkových pódií až po undergroundový a rockový. Je štěstí, že lidi to hezky berou všude.

Pokud zašátrám ve své paměti, nevzpomenu si, že bych vás někdy viděl s elektrickou kytarou.

Vždycky když jsem zakládal kapelu, tak jsem hrál na elektriku, pak jsem zjistil, že to nechám někomu, kdo to fakt umí. Pozval jsem do kapely například Honzu Ponocnýho a přecházel jsem pomalu na akustiku. Mám vystudovanou LŠU, klasickou kytaru. Mezi patnáctým a šestnáctým rokem jsem hrál asi nejlíp. (úsměv)

Vaše muzika se však dá hrát bez kytarové virtuozity.

No, pokud se zdržíte na koncert, tak uvidíte právě Norbiho Kovácse, o kterém se i Radim Hladík vyjadřuje s velkou úctou. Já to bohužel mám tak, že když začnu cvičit, tak rovnou vymýšlím nové věci a s tréninkem je hned konec.

Norbiho Kovácse mohlo masové publikum poprvé spatřit v satirickém pořadu Bubílkové a Šimka "Politické harašení". Tam vystupoval s kapelou Lokomotiva Petra Vondráčka. Jak jste na něj přišel vy?

Jak to tak bývá, díky velké náhodě. Mám kamarádku, dětskou psycholožku, která vede stacionář pro postižené děti a dělají tam zahradní slavnosti, kam chodím charitativně hrát. Před jedenácti lety za mnou přišli doktoři a řekli mi, že mají kamaráda, který trochu brnká na kytaru a rád by si se mnou zahrál. Byl jsem ostražitý a říkám - tak tři písničky. A přišel Norbi, místo dvaceti minut jsme hráli hodinu a už jsme zůstali spolu. Ty písničky se jeho hraním zkrášlí a on sám dělá taky krásné věci.

Důležité je sednout si také povahově...

Norbi je sluníčko a i s Olinem se to dobře doplňuje. Za jedenáct let společného hraní nebyl žádný konflikt. Prostě na sklonku hudební kariéry mám štěstí.

Loni jste oslavil krásné výročí novou deskou "Vítr ve vlasech". Osobně jsem čekal spíš výběr hitů. Rekapitulujete nerad?

Máte pravdu, nerad rekapituluju. Firma Warner Music původně kompilaci chtěla, ale já jsem se zaťal a pověděl jim, že mám nové písničky, což nebyla pravda, a tak jsem se hodně rychle pustil do psaní. S velkým štěstím nové věci vznikly a myslím si, že jsme s novou deskou udělali dobře. Lidé dokonce říkají, že velice dobře. A to je to štěstí. Mám radši nová alba než výběry.

Přesto si nelze nevšimnout jistého faktu: v devadesátých letech jste řadová alba produkoval jak na běžícím pásu, nyní však mezi alby "Láska je jako oliva" a "Vítr ve vlasech" zeje šestiletá propast.

Já si myslím, že je to celkem normální vzhledem k postupujícímu věku. Kluci vydali své sólové desky, mně vyšla knížka (viz box) a v hraní mezery nebyly. Knihu "Za barevným sklem" chválili i literární odborníci, tak jsem měl radost.

Obecně se dnes ve světě hudby pauzy mezi řadovými alby zvětšují. Je to dle vašeho názoru dáno dobou, rozmachem internetu, tím, že se interpreti soustředí spíš na singly či EP?

Je to jedno s druhým. Ohlas na to album už není takový, jako byl na "L.P. 93". Člověk zvažuje, jestli to nedělá zbytečně...

Není trošku škoda, že posluchači dnes nemají chuť si pustit celé album? Deska se totiž neskládá jen z hitů, ale i písní, které mají jinou výpovědní hodnotu...

Já bych doplnil jednu věc, že hit se nedá napsat na přání. Ten vytvoří až lidé, kteří ho poslouchají, a rádia, která ho hrají. Nedokázal jsem u starších desek prstem ukázat na písničku a říct, že tohle bude hit.

Jak je možné, že rádiovým puristům nevadilo vulgární slovo ve vašem největším hitu "Na kolena"?

To byla trochu jiná doba. To sprostý slovo pomohlo tomu, že to začaly poslouchat děti. Když není celá písnička sprostá, tak pokud využiju výraz pana Ladislava Smoljaka, je to šrapnel. Na jednu stranu je radost, že pořád zní v rádiích, osobně bych ale raději, aby se už hrály jiné, novější. Oni sice tvrdí, že lidi chtějí to, co hrají, já však na ty rádiové playlisty nevěřím. Doba je v tomto zlá.

Ještě návrat k devadesátým letům. Nerad bych zapomněl na projekt Alias s Davidem Kollerem a Ivanem Králem nebo na spolupráci s Janem Kalouskem a Jankem Ledeckým. Jak na tahle období vzpomínáte?

Vzpomínám na to jenom v dobrým, protože seznámení s Ivanem Králem bylo úžasný. Když vám někdo mezi řečí vypráví, co se stalo s Patti Smith, Iggym Popem a podobně, tak jsem měl radost, že jsem součástí něčeho podobného. Docela to však nevyšlo kvůli reklamě. Nazvali nás první česká superskupina, a to se hned ozvaly všechny ty Lucie a jim podobní. David Koller v Lucii hrál, navíc se s náma ani nesměl fotit... Původně to mělo být trochu jinak, ale vše kolikrát nevyjde podle představ. Ta práce ale jinak byla skvělá.

Když si ještě člověk vezme Trio rychlého nasazení, asi máte rád hraní ve třech, že?

V tom ani souvislost není. Já mám rád takovýhle akustický obsazení. Už jsem takhle hrál s Honzou Ponocným a Pavlem Cinglem, což byl houslista, jezdili jsme takhle po revoluci do zahraničí. Mně se tyhle malé posezy k mým písničkám líbí a co se týče spojení s Jankem Ledeckým a Honzou Kalouskem, to bylo výjimečné. Známe se hrozně dlouho, tak jsme si jednou sedli a udělali "Modlitbu". Na posledním vánočním turné Janka Ledeckého jsem byl jeho hostem a myslím si, že to bylo oživení. Hráli jsme rokenrolové věci, úplně vánoční to nebylo. (úsměv)

Založit velkou kapelu už vás neláká?

Mám tu výhodu, že mám mezi muzikanty hodně kamarádů, takže když potřebuju dobrý bubny a basu, tak si o ně řeknu a teď, když jedeme občas s Etc., tak ty písničky hrajeme ve velkých aranžích. Tady v Telči už jsme je takhle hráli. Je to asi věkem a taky tím, jak Olin s Norbim hrajou, ale mám pocit, že už bubny nepotřebujeme. Opravdu jen výjimečně. Na nový desce hraje Jiří Zelenka na bicí a František Raba na basu, tam jsme to tímto oživili, ale jinak už mám uši ze zkušeben od bubeníků dost vymlácený. Když Jirka Hrubeš spustil na činely, tak to byl hukot. (smích)

Ve svém životě jste si prošel velmi slušnou řádkou zaměstnání (přes dvacet - pozn. red.), která zkušenost byla pro vás nejcennější, která nejpříjemnější a na kterou byste nejradši rychle zapomněl?

Já jsem původem knihkupec, a jak známo, knihkupci neměli moc peněz. Pak přišla velmi brzy rodina a byla to fakt bída, tak jsem šel dělat kulisáka do Národního divadla, tam jsem bral dvakrát víc a potkal jsem tam bratry Tesaříky z Yo Yo Bandu a na ně se nabalila další parta. Pak jsem dělal chvíli v zelenině, ale ty podvody, co se tam děly, jsem vydržel tři měsíce. Nejsem Mirek Dušín, ale bylo to fakt nepříjemný. A poté už se začalo trochu hrát, chvíli se hraním dalo uživit, a potom zase ne. Takže člověk musel jít něco dělat a mě potkala taková místa jako odečítač vody, topič (to mě bavilo) a takhle se člověk životem protloukal. Ale touha vyzkoušet rekordní množství zaměstnání v tom fakt nebyla. Pozitivní bylo to, že jsem potkal spoustu novejch lidí a poznal spoustu věcí.

Kdy jste vlastně pochopil, že se hudbou uživíte?

Až po devadesátým roce. Na desku "Cesta tam a zase zpátky" jsem si bral dovolenou a pak jsem se vrátil do knihkupectví. Pak už to šlo líp a naplno jsem začal po "Šakalích letech" v roce 1993.

Už v roce 1971 jste založil skupinu Žízeň, na první album jste však čekal dalších patnáct let. Proč tak dlouho?

Vyšlo v roce 1986. Nebyl tam zájem od soudruhů. I tohle hrálo roli a až když se trošku uvolnily poměry, tak jsme vyhráli v Lucerně festival Vokalíza. Hlavní výhrou byla Cena českého hudebního fondu a k tomu patřilo vydavatelství Panton. Ti nabídli natočení desky. Soudruzi nabídli natočení desky třeba Yo Yo Bandu a já jsem udělal text k písničce "Ráno", Ondřej Hejma hudbu a tam se zpívá: "V parku se hejbe ten chlap, co ho tam nechali spát. Cigáro kroutí a do proutí mu klobouk spad." A oni to vrátili k přepracování, protože u nás se přece nikdo v parku neválí. Tak jsem text pořád předělával a oni to furt vraceli. Já chtěl, aby si kluci natočili alespoň první singl, protože byli výborní. Trvali na tý písničce, tak jsem si říkal, že ta komise už bude zmatená, tak jsem tam znovu dal původní verzi, a oni byli bdělí, takže se to nakonec nenatočilo.

Právě k písničce "Ráno" jste ale natáčel klip ještě s kratšími vlasy.

To už byla Navi Papaya s Honzou Kalouskem, bratry Dvořákovými a Pavlem Kučerou. Ten pořad se jmenoval "Amatéři uvádějí". To jsem se poprvé objevil v televizi. Točilo se to Na Jezerce ve studiu, museli jsme se převlíknout, všichni jsme byli zasponkovaní. Když na to člověk vzpomíná, vypadá to jako legrace, ale byla to dost hrůza.

Někdy v období osmdesátých let jste měl vlasy po ramena, jinak pořád máte dlouhé. Společně s kulatým typem brýlí to patří k vašemu nezaměnitelnému image. Má kulatý typ brýlí něco společného s Johnem Lennonem?

Nejlevnější obroučky byly po babičce kulatý, pak jsem si řekl proč si to nenechat právě kvůli Johnovi. K tomu mám jednu humornou scénku, která je i v knize. Otec se mě ve čtrnácti zeptal, co bych chtěl dělat - pořád jsem si jenom brnkal na kytaru, četl si a někde se flákal - a já mu řekl, že bych byl rád třeba jako John Lennon. On přeslechl to třeba jako a začal řvát. John Lennon? Ty nevíš, že už tady jeden je? A že je docela dobrej? Pane Bože, cos mi to nadělil?

Všiml jste si, že o vašich vlasech zpívala i kapela Nightwork v písni k filmu "Ženy v pokušení" "Slunce v duši"?

Na to mě upozornila moje maminka, která řekla - kdo to o tobě zpívá? O těch hrozných vlasech? Maminka neustále říká, že bych mohl ty vlasy malinko zkrátit.

Asi mi nebudete odporovat, že vašim nejúspěšnějším obdobím byla devadesátá léta. Všechny ty hity od "Malagela" přes "Jednou mi fotr povídá" jsou notoricky známé věci, trochu neprávem se však zapomíná na vaše další filmové kousky "Báječná léta pod psa" nebo pohádkovou "Jak si zasloužit princeznu". Jak jste přišli na nepříliš známou zpěvačku Vlaďku Liškovou?

My jsme na ni přišli náhodou, protože studovala zpěv. Ona byla zvláštní typ, nechtěla mít vůbec nic s showbusinessem, ale ráda a dobře zpívala i bezvadně vypadala. Ta měla hrát tu princeznu v pohádce. (úsměv) Muziku jsem s kamarády, klasickými muzikanty, dělal celou. Já jsem Vlaďku po tý pohádce ztratil z očí. Ona ještě s jednou kamarádkou jezdila s námi chvíli jako sboristka a pak úplně zmizela. A když byly v roce 2002 povodně, tak jsem jel hrát do vypláchnutýho Ústí na nějakou charitu a nemohl jsem najít hrad Střekov. Zastavil jsem, viděl jsem holku s kočárkem a ptám se: Prosím vás, nevíte, kde je hrad Střekov? A to byla Vlaďka a povídá: Čau, jak se máš? Úplně opustila svět zpívání. Je to škoda.

Prý chystáte znovunatočení písně "Báječná léta pod psa".

Firma po nás chce, abychom nějaký písničky nahráli v této sestavě naživo, takže mě hned napadla "Báječná léta pod psa", protože ta píseň opravdu malinko zapadla a lidi mi říkají, že je to škoda.

Petr Janda o svých písních říká, že jsou jako jeho děti, některé se povedly víc, některé míň a nemá žádnou, kterou by vyloženě preferoval a nebo naopak zatratil. Jak jste na tom vy? Neleze vám třeba skladba "Na kolena" na nervy?

Petr to řekl moc hezky. Minulý týden jsme hráli pětkrát za sebou a třikrát chtěli lidi přídavek "Na kolena". Já to hraju rád.

Se svojí druhou ženou Kateřinou žijete už přes třicet let spolu, takže si vlastně s vámi prošla celou hudební kariérou, kdy jste byl takříkajíc populární. Jak jste to dokázali spolu vydržet? Jako muzikant jste příliš doma nepobyl...

S Kačenkou máme výhodu, že se známe už od doby, kdy jí bylo sedmnáct a mně sedmadvacet. Jsme z jedný hanspaulský party, máme ty samý kamarády, ty samý vzpomínky a je to určitá výhoda. Byla vždycky tolerantní, ač tvrdá, dovedla pochopit občasné úlety.

Máte i čtyři děti, věnují se také muzice? Co vůbec říkají na vaši tvorbu?

Všichni hrají, ale nechtějí to dělat na vrcholový úrovni. Nejstarší syn má s mojí dcerou z prvního manželství kapelu, která je dobrá, hrají po klubech, a ostatní se hudbě věnují jenom tak bokem. Ondřejovi a Majdě se mé písničky líbí, mladší kluci však už šli cestou hiphopu a beatboxu, takže abychom se nekřísli, tak si to vzájemně nekomentujeme.

Leda že by si zarapovali v nějaké vaší písni.

Zrovna na albu "Láska je jako oliva" je jedna píseň "Hyeny smavé", kde je Filip. Děti jsou radost a od těch starších už mám i vnoučata - tříměsíční a čtrnáctidenní (rozhovor probíhal na konci července - pozn.red.). Máme velkej kmen.

Říkáte, že dětem se do showbusinessu nechce, není to tím, že se obávají řečí lidí o tom, že jim cestičku vyšlapával tatínek?

To určitě taky. A taky poznaly i má bídná období, a to je malinko zarazilo. Ale kdyby měly pořádnej tah na bránu a příležitost, určitě by obstály.