Proč hned tolik euforie? Odpověď je jednoduchá. Když hrál Glen Hansard předloni ve Valašském Meziříčí, jednalo se o nezapomenutelný večer, který se díky neuvěřitelnému množství ohromujících okamžiků vpil do paměti přítomných tak silně, že si z něj dodnes pamatují daleko víc než jen pouhé střípky. Klišé o "koncertě, který vám změní život" sice může působit lacině, nicméně není pochyb o tom, že si tehdy velká část fanoušků poupravila názor na to, co všechno mohou na jednom vystoupení zažít a jak vroucí emoce je možné publiku předávat. Snad jen ti Kings Of Leon na Novarocku se k těžko slovy zaznamenatelné dokonalosti přiblížili, jinak bylo ale o koncertním vrcholu pro rok 2013 rozhodnuto už v srpnu. Zbývalo si tedy odpovědět na jedinou otázku: Byla to náhoda?

Mno, jak se to vezme. V první řadě je třeba říct, že irskému zpěvákovi hrálo poslední červencový pátek do karet vhodně zvolené prostředí a vůbec organizace celého festivalu. Pokud jste tam ještě nikdy nebyli, tak vězte, že Náměšť nad Oslavou je na pohled kouzelné místo plné vzrostlých stromů a malebných zákoutí, které je radost prozkoumávat. Tím spíš, pokud se v zásuvkami a ohništi vybaveném kempu zasazeném v sadu plném jabloní a atmosférou jak z opětovné návštěvy školy v přírodě vydáte nahoru na kopec, kde stojí mohutný zámek. Na jeho nádvoří obehnaném stánky s klasickou festivalovou nabídkou také více než dvouhodinový koncert probíhal.

Na rozdíl od Valašského Meziříčí, kde hráli takřka kompletní The Frames, přijel Glen Hansard do Náměště jen se svou děravou akustickou kytarou a kontrabasistou, což zapříčinilo první a také asi nejvýznamnější zklamání večera. Jeho hudba je totiž postavená na umění kontrastů. Na schopnosti začít píseň jemným brnkáním a sotva slyšitelným šepotem a následně ji za pomoci široké řady nástrojů s vlastním hlasem v čele vygradovat tak, až tváře rudnou a struny praskají. To se jen ve dvou dělá těžce.

Když tak koncert před zaplněným nádvořím začal podobně rostoucí baladou "When You're Mind's Made Up", znělo to sice dobře, přesto to však nepůsobilo tak silně, jak by teoreticky mohlo. Což bylo znát i na lidech, kteří až na pár výjimek jen seděli na lavičkách a mlčky poslouchali. Leckdo by si možná i zazpíval nahlas, ale buď neznal text, nebo se prostě styděl. Jako by něco takového v relativně tichém prostoru působilo až trochu nepatřičně.

Na nemožnost vykřičet si hlasivky spolu s účinkujícími se zvykalo těžce, nicméně i bez toho bylo na co se dívat a co poslouchat. A to i přesto, že až na už dříve hranou "Her Mercy" na novinky ze dvou EP a na příští týden chystané druhé sólovky, o něž se jeho diskografie od posledně rozrostla/rozroste, vlastně vůbec nedošlo.

Mnoha cenami ověnčený písničkář si publikum poprvé rozezpíval jednoduchým popěvkem při "Come Away To The Water", v "Moving On" roztomile zapomněl text a skladbu "My Little Ruin" doplnil komentářem o tom, že se v ní zpívá o příteli, jehož talent a ambice nenávratně pošlapalo nepřející okolí. Píseň "High Hope" věnoval novým přátelům z australského Adelaide, které to odpoledne na festivalu potkal, zatímco třeba cover Van Morrisona doprovázel hromadným vytím na měsíc.

Velmi pěkné okamžiky ale nastaly během ukázek ze soundtracku k "Once". Dojemnou "Lies" zpěvák na dálku věnoval Markétě Irglové, která "prý na Islandu právě rodí", a nezbytnou "Falling Slowly" nechal doprovodit dobrovolnicí z publika. O velmi krásnou a čistou interpretaci se nepostaral nikdo menší než Lucie Redlová.

A tím hostující muzikanti ještě neskončili. Hned vzápětí si totiž Hansard pozval na pódium dvě třetiny slovenských Longital a zpoza pohříchu nevyužitého klavíru jim v refrénu přizvukoval: "A to je všetko?"

Navzdory bezproblémovému zvuku si na jeho nedokonalost ryšavý interpret stěžoval v podstatě od začátku vystoupení, a tak když se mu během "Revelate" přetrhla struna, a on tak musel na chvíli vzít zavděk mandolínou, znovu už kytaru nezapojoval. Až do konce tak hrál doslova unplugged, což nikomu nevadilo, protože luskat skrze úžasnou "This Gift" a zpívat refrén "Passing Through" se díky absenci okolních ruchů dalo bez problému i tak.

Kromě tradičního procházení davem i s nástroji během poslední písně dokreslilo přátelskou atmosféru i pozvání pódiového technika na stage, kde se v několika skladbách mohl předvést podobně jako Glen. Všechny texty sice ani zdaleka neznal, ale když už se zrovna chytil, člověka až zamrzelo, že toho prostoru nedostal víc. A totéž vlastně platí i o hlavní hvězdě večera. Ta se sice po dlouhém potlesku a dožadování nášupu vrátila na pódium pro původně už neplánovaný přídavek, vzhledem k rozsáhlosti celé diskografie to ale pořád ještě nestačilo. Pravdou však je, že i kdyby Hansard hrál třeba celou noc, stále by to bylo málo.

Jeho koncert tak sice tentokrát životy a hodnoty neměnil, jeden z nejzajímavějších folkařů své generace v nečekaném nástrojovém obsazení ale i tak dokázal, že umí odehrát barvitou show patřící k těm, u nichž jste rádi za to, že jste na nich mohli být. A jsou koncerty, na nichž je dobré být. Ne proto, že "se to sluší" a že pak můžete házet v hospodě ramena, ale proto, že vás vnitřně obohatí. Tohle byl jeden z nich.