Mika už za pár dní zahraje v rámci festivalu Colours of Ostrava a jistě tam vedle jeho hitů z předchozích tří alb zazní i několik písniček z novinky "No Place In Heaven". Má význam se právě na tohoto libanonsko-britského zpěváka jít podívat? Na základě jedenácti písniček, které letos vydal, to můžeme rozhodně doporučit.

Ačkoli Mika spolupracuje s Gregem Wellsem již od svého debutu, na minulé nahrávce "The Origin Of Love" mu dal daleko menší prostor než na těch předchozích a začal koketoval s taneční hudbou. Po prodejním fiasku zmíněné třetí desky se vrátil k méně početnému týmu a užší spolupráci s Wellsem. Byla to velmi dobrá volba. Album jako celek tentokrát drží skvěle pohromadě a především se jim povedlo vytipovat z předchozích počinů povedené a fungující věci a ty na čtvrté řadovce dobře použít. Podstatné je, že se jim povedlo také citlivě vyvážit hladinu afektu. Pochopitelně na tomto atributu je Mikův styl postavený stále, ale nyní máte pocit, jako by dospěl. Všechny ty falsety a fistule nepoužívá bezúčelně, ale na místech, kde mají význam. Je to poznat už v úvodní rytmické "Talk About You", kde je jeho hlas ve slokách poměrně klidný a falzety refrény spíše akcentují.

Když se zaposloucháte do dalších písniček a necháte jim tak dva, tři poslechy, zjistíte, že vlastně na "No Place In Heaven" není slabší písnička. Naprostá většina z nich má jednoznačný hitový charakter a Mika v nich výborně střídá nálady a rytmy. Vytleskávaná "All She Wants" vás hned na úvod pěkně rozjede, zatímco "Last Party", kde zpěvák působí až nezvykle vážně, příjemně uklidní. Tedy až do té doby, než začne rázem gradovat a hymnicky narůstat. Na albu jsou minimálně tři písničky, které nepotřebují ani jeden poslech navíc, aby si vás získaly. Tou první je nejlepší song alba "Good Guys", kterou jsme vám už před časem představili. Spojení střednětempého podkladu, Mikova civilního pojetí a ženských vokálů, které ho doplňují, funguje naprosto excelentně a jen tak ho z hlavy nedostanete.

Další ze skupiny písniček, které zabírají na první dobrou, je "Rio", podtrhávající pestrost desky jako celku. Snoubí se v ní přesně to, co si pod jejím názvem představíte - radost, pozitivní energii, oceán a moře pestrých barev. Třetí písničkou z tohoto ranku je titulní skladba, která je sice relativně jednoduše napsaná i nahraná, ale má velmi nakažlivou melodii a příjemnou vzdušnost a lehkost. Bez zajímavosti není ani mírně tanečně laděná "Staring At The Sun", u které si asi budete říkat, že už jste ji někde slyšeli. Neslyšeli, ale stylem a trošku i melodií působí, jako by vypadla z "Progress" Take That. Ani to ale není na škodu, zkrátka taková dobrá inspirace.

Když Mika v názvu tvrdí, že v nebi už není místo, jeho fanouškům to vlastně může být úplně jedno. Mohou zůstat ještě nějaký čas tady na Zemi a bavit se s těmi jedenácti kousky, které pro ně přichystal. Ano, je to průzračný, nikterak nekomplikovaný pop, ale to přece není nemoc. Byl to evidentní záměr, jinam mířit neměl a ani nechtěl. Rozhodně nenudí a naopak je to nahrávka velmi zábavná, chytlavá a přitom ani po desítkách poslechů neleze na nervy. Zda se Mika vrátí zpět na přední místa hitparád i jinde než v Itálii, Francii nebo Švýcarsku, těžko věštit, ale hned několik písniček takový silný potenciál má. Zbytek už bude záležet na štěstí a jako vždy i na dramaturzích rádiových stanic.