To by jim člověk poskytl couchsurfingovou pohovku hned na řadu nocí, jen aby v České republice zahráli víckrát, když návštěvníkům smíchovského klubu Futurum Music Bar věnovali v neděli 24. května pouhou hodinu. Hodinu, co při lednovém koncertu TR/ST, oslavovaného autora darkwaveového opusu "Joyland", mohla ubíhat krapet rychleji. Směšně krátkých šedesát minut plných nenasytné touhy po šílenství se synthpunkery Crystal Castles na Rock for People 2012.

Ano, myšlenky na koncerty obou zmíněných projektů se na víkendové party s Man Without Country vracely jako bumerang. A nejenom na ně - cestičku neo-post-punkovým hvozdem, na niž dvojice Britů častokrát sejde, jim vyšlapali američtí The Soft Moon. Ostatně tehdy po ní kráčeli i pánové temnoty Depeche Mode.

Bicí pady naživo (oxymóron neoxymóron) dostávají v rychlejším tempu do transu samy o sobě. Tady ale v neděli všechno teprve začalo. Stačilo jen, když Mike Monaghan tu tam udeřil o činely - to se zvuk znatelně protáhl do třetího rozměru. Až se klub po sluchu zdál daleko větší, než udává jeho architektonická informace. Což v případě nedělního koncertu zapůsobilo ambivalentně - jednak to návštěvníka dostávalo do fascinujícího stavu časoprostorové neukotvenosti, jednak měl pocit, že v tom plave tak trochu sám vzhledem k cirka čtyřicetičlenné účasti. Ale jen zpočátku.

Publikum složené zpola z jednotlivců a napůl z dvojic se postupně nechalo svést trentemøllerovskou zvukovou drobnokresbou, jakou se pyšní třeba skladba "Entropy" z letošního alba "Maximum Entropy", i nu-raveovými hymnami v čele s "Puppets", snad největším šlágrem z debutu "Foe". Jindy nastavovalo tvář neonům jen stěží pročesávajícím kouřový opar. Anebo se mohlo se nechat slupnout tou zamlženou intimní a současně sexuální scenérií, kdy se trio černých mužských postav náznakově pohupovalo do rytmu beatů i reflektorů. Konkrétně klávesista Tomas Greenhalf by se jistě uchytil třeba jako pole dancer.

Zraky na něm spočinuly nejedinkrát - ale ne že by na sebe okázale strhával pozornost (když nepočítáme nechtěně teatrální údery o stolní bicí pady). To, co se nenápadně noří zpod cejchu Man Without Country až zuřivě vře, neusměrňuje a nakonec neschvaluje nějaký frontman. Nebo se to tak při pohledu na pódium alespoň jevilo. Když se ale Greenhalf chopil saxofonu při coveru skladby "Sweet Harmony" původně od The Beloved, přirozenost snad u všech zavelela: Jásejte, jako kdyby to byl John Coltrane!

To, že návštěvníci odmítali i po přídavku odejít a dobrých deset minut se snažili trio pokušitelů přivolat zpět, bylo předvídatelným vyústěním dalšího českého koncertu Man Without Country. A nevadilo, že zaplnili sotva čtvrtinu klubu. Znovu se totiž potvrdilo zkušenostmi ustálené pravidlo: pokud na koncert spíše neznámé kapely dorazí jen hrstka zvědavců, s velkou pravděpodobností jimi budou skuteční nadšenci. Masivní medializace akcí je sice pro jejich ústřední postavy užitečná věc, ovšem jak známo - mnoho materiálu znamená často i spoustu odpadu. A s minimálním výskytem často nebezpečně agresivních PR praktit se ryzí nadšení úměrně zvětšuje. Návštěvníci nedělního koncertu by mohli vyprávět.