Není to tak dávno, co jsme při příležitosti pražského koncertu While She Sleeps, Cancer Bats a spol. psali o úžasné atmosféře plné sounáležitosti, rovnosti a vzájemného respektu, která na punkových, metalových a hardcorových koncertech často panuje. A pravdou je, že se člověk kolikrát opravdu nestačí divit, jak vřelý vztah si někteří umělci se svými fanoušky pěstují a co všechno pro ně jsou schopni udělat. Upřímnost, opravdovost a reálný zájem o druhého člověka jde kolikrát do přímého kontrastu s koncerty nablýskaných a falešně se usmívajících popových ikon, které si i za hloupé podání ruky nechají draze zaplatit. Ostatně sami si zhodnoťte, jak na vás působí informace, že zpěvák Joel Quartuccio zahájil vystoupení seskokem do kotle, kde se během interpretace několika prvních písní zdravil s fanoušky, jako by to byli jeho staří známí. Přesně takhle totiž začal hardcorový večer v Lucerna Music Baru, který se stal dějištěm české zastávky společného turné skupin Stick To Your Guns a Deez Nuts.

Zmíněný Joel Quartuccio patří do nejen u nás stále populárnější skupiny Being As An Ocean a přibližně půlhodinový výsek z jejich prozatím dvoudílné diskografie ukázal, že pokud by se dělaly zápočty za kontakt s publikem, mají pánové v tomto směru zápis do indexu jistý. Přičtěte si k tomu dvojnásobné odzpívání "Happy Birthday" kapelníkovi s plnovousem a tunely v uších, ukázku z připravované červnové novinky, která naznačuje, že se formace tentokrát nebude bát vsadit i na čisté zpěvy, a máte dohromady show, kterou i přes nanicovatý zvuk z hlavy jen tak nevymažete.

O smazávání hranic mezi interpretem a obecenstvem byl i druhý koncert. Dle reakcí davu u nás Trash Talk dosud asi mnoho příznivců neměli, po včerejšku je ale jasné, že semínko bylo zaseto. Syrové hardcorové kusy, které stopáží často nepřesáhnou ani dvě minuty, sice nepatří mezi muzikantsky nejnápaditější, když se ale takto natlakovaná agrese vypustí ven, je o poctivý headbanging postaráno.

Že se od první předkapely prakticky až do jedenácté v noci neustále skákalo z pódia, vás u takové akce asi nepřekvapí (a že takové skoky kvůli prořídlejšímu publiku v úvodu a závěru večera nejednou vedly k nemilým držkopádům), že by ale i se stojanem na mikrofon seskočil mezi diváky také basák, to už se jen tak nevidí. Ušpinit si ruce se nebál ani principál Lee Spielman, který si s mikrofonem vylezl i na sloupy podpírající balkón, aby jen chvíli poté nařídil svým ovečkám svižný circle pit kolem jednoho z nich. A ti, stejně jako v případě zvolání "I wanna see chaos in Prague!" a pozvání několik desítek z nich nahoru na pódium, bez váhání poslechli.

Kalifornští metalcoristé Stick To Your Guns, hlavní lákadlo večera, letos vydali svou zatím nejsilnější nahrávku "Disobedient" a k překvapení asi nejednoho z diváků vystoupili už jako třetí. Až na úvodní singlovku "Nobody", kterou zpěvák Jesse Barnett v delších tónech nebyl schopen udýchat,působily jejich písničky pořádně hutně a novinky jako "What Choice Did You Gave Us?" nebo "Nothing You Can Do To Me" zněly naživo snad ještě lépe než starší hity.

Citelně však bylo znát, že oproti předchozím dvěma kapelám jsou domnělí tahouni trošku studené čumáky. Z jejich vystoupení se nezdálo, že by se koncertem kdovíjak bavili, fanoušky toužící po zapojení do hry spíše bez zájmu nechávali skákat z pódia, a když už během asi padesátiminutového setu něco pronesli, jednalo se hlavně o naučené fráze o rovnosti. A tak, ač je jejich hudba z vystupujícího kvarteta nejzajímavější a pro široké publikum jednoznačně nejpřístupnější, umělé kazatelství frontmana mu zbytečně podkopávalo nohy.

Asi jen slepý by nezaregistroval, jak po koncertě Stick To Your Guns do té doby slušně zaplněný klub znatelně prořídl. S muzikou, jakou hrají Deez Nuts, jsme se totiž od relativně líbivých melodií dostali zpátky k tvrdému hardcore punku a nekompromisní povaha jejich hudby zapříčinila, že převážně ženské publikum se začalo z davu vytrácet.

Také rodáky z Melbourne lze za jejich letošní novinku "Word Is Bond" pochválit, byť určitě ne nijak přehnaně. Už před lety, když hráli na největším pódiu hradeckého Rock for People, bylo znát, že kapela potřebuje najít vlastní tvář a zvuk, který ji odliší od tisíců jí podobných. A tento nešvar bohužel přetrvává i v roce 2015. Frontman JJ Peters ale během koncertu prohlásil, že je mu jedno, jestli si jejich cédéčko koupíte, nebo zadarmo stáhnete, hlavně když mu dáte šanci a přijdete na koncert. Zkuste si tedy udělat vlastní názor sami.

Když shrbený zpěvák v baseballové čepici a o čísle větším triku hecoval diváky a nechával je řvát do mikrofónu refrény, působil u toho trochu jako Fred Durst po dietě, je ale docela škoda, že v živém podání zněla většina jeho písniček jako přes kopírák. Celkový dojem ale zachránila závěrečná pozvánka na pódium, které bylo v ten moment zaplněné lidmi až po okraj, a ať už jste pařili nahoře nebo dole, zákonitě vám to muselo vykouzlit úsměv na tváři. Což nás vlastně vrací zpět k úvodnímu polemizování o rovnosti fanoušků a interpretů. A rázem je zase všechno jak má být.