Hudba, která o sobě tvrdí, že je undergroundem, má tu výhodu, že jí projde cokoliv. Amatérskost může vydávat za kreativitu a neumětelství za originalitu. Nálepka ale málokdy odolá, pokud si dotyčný undergroundový projekt musíte pustit více než třikrát. Co bylo zajímavé, je nyní nudné a co bylo originální, je primitivní. Přesně tak probíhal můj vztah s Gonzalesovým albem "Presidential Suite". Rychlé vzplanutí a ještě rychlejší vystřízlivění. Sbohem, naneshledanou.

Gonzales je bavič. Koneckonců jeho předchozí deska se jmenovala "The Entertainist". Pitvoří se, chvíli vypráví příběh, chvíli hraje na klavír nějaký lehký kus. Střídání hudebních čísel na varieté evokuje na albu "Presidential Suite" samplovaný potlesk mezi písněmi. Sasha Baron Cohen alias Gonzales pochází z Kanady, ale už delší dobu žije v Evropě (nejčastěji v Německu). V jeho životopise se dočtete, že zásadní hudební událostí v jeho životě bylo, když začal hrát na klavír. Kromě toho - po uši zamilovaný do hip hopu - ještě začal rapovat. Jediným možným vyústěním pak bylo to, že si koupil klávesy a začal na nich tvořit hudbu, do které pak dávkoval svoje rýmy.

Dobře, já jsem to v určitém věku dělal taky, jenže pak mi došlo, že ze mne hvězda nikdy nebude. Gonzales to ale odmítl vzdát a na labelu Kitty-Yo! do dnešního dne vydal tři desky. Díky distribuci francouzského Delabel se jeho hudba dostává i k nám. V době nadprodukce amerického hip hopu je jakýkoliv evropský rap zajímavým oživením. Alespoň jsem si to myslel. Na německou nebo francouzskou špičku (Fünf Sterne DeLuxe, Fanta Vier, MC Solaar) ale Gonzales hledí dost zdálky. Co vás zarazí při prvním poslechu, je zvuk - většinu beatů byste možná našli v paměti středně drahých kláves, a to samé platí o dalších nástrojích. Možná se najde někdo, komu úchylný zvuk německé klávesové elektroniky sedí. (Stejně bizardní jsou třeba Stereo Total). Chladné syntezátory doplněné o staré analogové klávesy jsou ehm... srandovní. To samé se dá říct, když Gonzales na několika místech zpívá jako Elvis nebo když se k němu přidá ukřičená zpěvačka Feist. Japonské eklektické hvězdy Cornelius nebo Pizzicato Five také dělají směšnou hudbu, ale je v ní cítit kouzelná japonská naivita, oproti nim je Gonzales upocený bavič z televizní estrády ne na Nově, ale na nějaké regionální kabelovce.

Gonzales svým nasálním rapem velmi připomíná Eminema, ale nesahá mu ani pod kolena. (Sám se s oblibou tituluje jako nejhorší MC na světě. V tom s ním souhlasím.) Jeho textům chybí Eminemův ironický terč, protože Gonzales si většinu času jen tak dělá srandu. Odměnou je mu sice potlesk, já se k němu přidávám více méně ze zdvořilosti. Zaslouží si ho "Political Platform Shoes", kde kombinuje hip hopový rytmus s klavírem a smyčci. "Take Me To Broadway" je sice zvukově velmi směšná píseň, ale alespoň se v ní něco děje. Vykřikované refrény typu "You Snooze, You Loose" nebo "Bottom Of The Tops" začnou velmi brzy prudit a písně jako "The Joy Of Thinking" nebo "Shameless Eyes" připomenou svým zvukem Sandru nebo Madonnu z roku 1986. Ujeté a bizardní! Tak tahle show je jen pro silné nátury.

Stejní kutilové jako Gonzales tu vždy byli a budou. Ať už se jmenují Gonzales, Fog nebo Peaches, přinášejí do hudební manufaktury svým neumětelstvím čerstvý vzduch. Každý hraje, jak umí, říká se. Gonzales alespoň nepředstírá, že je superhvězda a přiznává, že jeho místo je v Bottom Of The Pops. Celkově má "Presidential Suite" určitě své kouzlo, asi jako má své kouzlo amatérské porno nebo umělecké fotografie vaší kamarádky. Jenže pokud nesdílíte uměleckou vizi radikálního patlalství, pak pro vás bude "Presidential Suite" asi dost nepochopitelné album. Tak jako bylo i pro mne.