Mít v diskografii zdařilou akustickou nahrávku, to je meta, k níž směřuje řada kapel. Nedávno jí po třech albech na kontě dosáhla také pražská skupina Luno, která se zavedla jako dreampopový projekt nezdráhající se koketovat s elektronikou. Právě naopak. Luno experimentům se zvukem a odvážným aranžím chodili vždy naproti, čímž se pro velkou část publika stali magnetem, jiným však kolem sebe vystavěli bariéru, která jim nedovolila dostat se jejich tvorbě snadno pod kůži. Na albu "Close To Silence" svoji typickou divnou skořápku odhodili, což dilema sedí vs. nesedí do značné míry vyřešilo. Některých skladeb se přechod do akustické podoby dotkl méně, například "Blind" (komorní již v původní verzi), jiné však prodělaly radikální proměnu ("Pecorino") a zjednodušením formy zklasičtěly.

V souhrnu se album přiblížilo charakteru sólového recitálu Emy Brabcové. Patříte-li k fanouškům charakteristické barvy a techniky zpěvu frontwoman, čeká na vás tedy lahůdka, v opačném případě však s deskou možná nebudete velcí kamarádi, respektive budete mít problém proposlouchat se jeho první polovinou, než se o slovo v různém poměru ohlásí také perkuse s kytarou. Všeho se dá totiž přejíst a dominantního hyper melancholického projevu Emy tím snáze. Nahrávka je mu jak ušitá na míru, a i když to zrovna neplatí, jako třeba v barově laděné třináctce "Lobann", zpěvačce to nepřekáží v tom, aby si dál libovala ve svém snění.

Na věci nic nemění ani to, že Luno nešetřili s doprovodnými sbory. Ty se moc povedly například v zádušní "Lifecycles", jinde jsou však zbytečně decentní ("Here To Be Not There"). Ve stejné skladbě a na dalších místech však vyniká jiný vylepšovák, a to zvuk psacího stroje. Použití spisovatelovy prodloužené ruky v hudbě není ojedinělý jev (něco podobného nedávno vyzkoušeli třeba Voilà!), Luno si ale s úhozy pohráli tak, že sotva postřehnete, že se nejedná o klasický hudební nástroj, a nejen "Lifecycles" tak dotváří velice přiléhavě.

Délka hracího času "Close To Silence" přesáhla celou hodinu, což dává smysl, jelikož Luno již před nahráváním desky uvedli, že ji hodlají pojmout jako bestofku. Menší čistka by však přeci jen neuškodila. Ne že by na albu bylo vyloženě slabé místo, řada skladeb je však takřka uniformního provedení a jedna druhé tak neumožňují vyniknout tolik, jak by si zasloužily.

Překvapením a malou poctou Depeche Mode se stalo zařazení coveru "Never Let Me Down", který ani tentokrát neztratil na tahu, po lunovsku nicméně zní jako pravý opak pecky, která hýbá celým stadionem, a platí pro něho stejná rada jako pro celý akustický komplet: Trochu života do toho snění, Luno!