Málokterá kapela prošla tolika stylovými veletoči jako bavorští The Notwist. Při poslechu jejich introvertně laděných alb je těžké uvěřit, že se formace kdysi z grunge-metalových počátků v devadesátých letech přetransformovala do indie rocku, než mohutně nasála elektroniku. Právě unikátní kombinace alternativního rocku a zádumčivého nu-jazzu proslavila začátkem milénia Notwist jako příjemnou raritu na obou scénách.

Skupina sice udělala řádnou díru do světa albem "Neon Golden" (2002), poté však postupně vymizela z hudebního povědomí. Loňská deska "Close To The Glass" oživila naději, že se Notwist vracejí v plné parádě. A že se vrátili ne ti staří jemnocitní The Notwist, pro někoho možná až ukňouraní, ale zcela noví experimentátoři, je slyšet hned z úvodních skladeb. Na rozdíl od předešlých zvukově konzistentních alb je to nové je spíše jako propracovaná mozaika nejrůznějších stylů a nálad - od naivně veselé "Kong" po čistě instrumentální elektroniku v "Lineri".

A přesto, že na deskách jsou občas moc měkcí i na mě, včerejší koncert měl perfektní rockové grády, a to říkám jako člověk, který si o rockový žánr obvykle neopře ani kolo. Pro koncertní podobu se rozrostli na šest hráčů obohacení o kytary, perkuse, xylofon, tibetské mísy a spoustu krabiček. S nástupní "Good Lies" se do toho rovnou opřeli a zvuk byl prostě ohromný. Tedy co se týče aranží, neboť zpěv frontmana Markuse Achera jsem chvílemi neslyšela.

Nicméně, byli to Notwist, o jakých člověk snil - noise-rocková údernost skvěle vyvažující Markusův zraněný zpěv. Díky následné "Kong" si udrželi živé tempo a v kouskách "Into Another Tune" vystavěli tak působivou dynamiku, až mě napadlo, že si díky Notwist ten rock snad zamiluju.

Spanilá jízda pokračovala peckami z "Neon Golden", sáhli i pro věc ze stařičké desky "Nook" (1992) a dá se říct, že najeli na režim, kdy konejšivé vokály prokládali nebetyčným rockovým blázněním. Občas nastalo zklidnění jak například v "Gloomy Planets", ale ani tam k závěru neodolali pokušení opět divočit. Chvílemi to byl možná až moc skřípavý šrumec a já začala přehodnocovat svoji čerstvou náklonnost k rocku.

Vzápětí se koncert posunul do své melancholické části, kde vládla hlavně elektronika. Díky specifické "Run Run Run" z nového alba se sál ponořil do téměř zádumčivé nálady a takhle jemní už zůstali do konce. Slovo jemnost zde ovšem znamená, že místo noisového bouření to rozjížděli do chytlavé a vrstevnaté taneční elektroniky. Skoro jako na nějakých ethno-house parties s velmi kvalitní produkcí. The Notwist v Praze ukázali, že v IDM jsou velmi silní a že tímto směrem půjdou i nadále.

Přídavky otevřeli zlatým hitem "Neon Golden" ze stejnojmenného alba, na jehož konci už většina hudebníků opustila nástroje a tancovala pouze kolem krabiček. Příjemným zpestřením byla reggae verze pecky "Pilot", která zvolna metamorfovala do instrumentální IDM a zase zpátky. Hudebníci se s Akropolí loučili baladou "Gone Gone Gone", když Markus na závěr prostě hrábl do strun a koncert ukončil.

The Notwist se zkrátka nebojí experimentovat napříč žánry a jejich hravost je ohromně sympatická. Je vidět, že dvacet pět let skupině neubralo na kreativitě a upřímně se baví skládáním hudby bez nějakých větších postranních ambicí. Ne každý song sice kandiduje na světový hit, ale tihle bavorští držáci mají stále co říct. A ještě dlouho mít budou.