Škoda že se nejspíš nikdy nedočkáme slíbeného alba, které Noel Gallagher natočil s dvojicí Amorphous Androgynous. Mohli jsme se konečně stát svědky toho, jak alespoň jeden z Gallagherů vystoupí ze své komfortní zóny. Právě u Noela by to po povedených spolupracích s The Chemical Brothers byl docela rozumný krok. Jenže jak si Noel postaví hlavu, nepomůže nic, ani kdybyste Liama rozkrájeli. Jako druhé album nakonec přichází (podle muzikanta poněkud nešťastně nazvaná) nahrávka "Chasing Yesterday". V očích/uších posluchače ale název dobře vystihuje její náladu. Žádné "Chasing Tomorrow" se zatím bohužel nekoná.

Soudě dle jeho řečí jsme se měli dočkat převratné desky a po vcelku vydařeném debutu byla očekávání opravdu velká. Kdo ale čeká od "Chasing Yesterday" jakoukoliv revoluci, bude zklamán. Až na pár výjimek vlastně přináší to, co už dávno známe - vykrádaní kde koho, včetně sebe samého (trochu klišé, ale ti Gallagherové už asi jiní nebudou). Možná to zní jako ne zrovna lichotivá kritika, ale ve výsledku je důležité zmínit, že Noel neztratil to hlavní - schopnost napsat zapamatovatelné popové refrény. Za to má rozhodně body k dobru. Možná by to ještě chtělo šikovného producenta, protože sám hlavní protagonista, který se této funkce pro tentokrát zhostil, album produkčně neutáhne. Zvláště když stále úplně neví, co si počít s uměleckou svobodou.

A přitom právě když se pokouší trochu bloudit, je to většinou trefa do černého. Hned úvodní "Riverman" budiž toho důkazem. Prvních pár vteřin sice můžete mít pocit, že posloucháte "Wonderwall", ale kopírku slavného singlu nečekejte. To spíše psychedelickou jízdu, plnou saxofonových sól a kytarových arpegií, které by vás podle Noela měly zavést do zakouřeného baru (cca 1963), ale mnohem více jde o návštěvu u Pink Floyd, když tvořili "Shine On You Crazy Diamond". Ještě dále jde ve skladbě "The Right Stuff", kterou původně nahrál pro album s Amorphous Androgynous a zde patří k tomu zdaleka nejlepšímu - reverbem zalité kytary, synkopované rytmy, meandrující saxofon a ženské vokály společně vytvářejí unikátní posluchačský zážitek a opravdu zamrzí, že takový není i zbytek alba.

A co zde máme dál? Vzpomínkový výlet do dob "Definitely Maybe" v "Lock All the Doors" (povedená věc, ale Liamův zpěv by ji posunul o třídu výš), v podstatě na stejném nápadu jako "AKA… What a Life!" postavenou "Ballad Of The Mighty I" (přidávající kytaru Johnnyho Marra) a také singlovku "In The Heat Of The Moment" s otravným nanana. Další výraznější momenty abyste pohledali.

Ve výsledku je tak "Chasing Yesterday" spíše průměrné album, které v sobě ukrývá pár překvapení, ale ta z něj bohužel výjimečný počin neudělají. Noelovi by neškodila alespoň drobná sebekritika a sebereflexe (ach ty klišovité texty), jedině tak bude schopný jakéhokoliv uměleckého posunu. Otázkou samozřejmě zůstává, jestli to po něm početná fanouškovská obec Noel Gallagher's High Flying Birds vůbec vyžaduje...