The Afghan Whigs v Praze vysekli výstavní koncert plný emocí, který byl sice především živou prezentací aktuálního alba "Do To The Beast", zároveň ale nabídl ohlédnutí za tím nejlepším z jejich tvorby z let devadesátých. Znovu tak odhalil, v čem tkví síla předáků alternativní scény ze Cincinnaty.
Live: The Afghan Whigs
místo: Lucerna Music Bar, Praha
datum: 13. února 2015
Fotogalerie
Od dob, kdy byli
The Afghan Whigs u ledu, uplynul už nějaký ten pátek. Kapela na comebackovou štaci, v rámci které před třemi lety zavítala také do Prahy, navázala loni vydaným albem "Do To The Beast", výroční edicí přelomové desky "Gentleman", doplněnou o raritní b-sides, živáky a několik dosud nezveřejněných demo nahrávek, a letos je opět v pohybu. Přestože The Afghan Whigs mají našlápnuto na plný plyn a nic nenasvědčuje tomu, že by měli v plánu se v dohledné budoucnosti zase stáhnout, punc
reunionu devadesátkové kapely už jim pravděpodobně nikdo hned tak nesmaže.
© Vojta Florian / musicserver.cz Na zvuku aktuální desky "Do To The Beast" se delší odmlka určitým způsobem podepsala. Deset let je logicky deset let, lidi se vyvíjí, scéna taky. V tomhle ohledu se ale
TAF přeci jen poprali s časem velice důstojně. Neopustili svůj nadčasový a nadžánrový přístup ke skládání ani syrovost projevu. Spíše naopak. Fanoušci, kteří jsou odkojení jejich staršími nahrávkami, sice na "Do To The Beast" mohou postrádat starou
špínu a živočišnost (nejpatrněji zřejmě v singlu "Matamoros") a je nutno uznat, že místy by neuškodila lepší produkce, v živém provedení však album naprosto přirozeně zapadá do kontextu celé diskografie formace a pravověrné příznivce nemůže zklamat. Rukopis The Afghan Whigs je živě nepřeslechnutelný natolik, že by si je člověk skutečně jen stěží spletl s některou ze skupin nastupujících po velké devadesátkové vlně a snadno nasákne nostalgií doby, bez ohledu na to, v jakém věku ji zažil.
Velehlasitá a přímočará prezentace bez příkras dala pražskému setlistu, který se v jednotlivostech v mnohém neodlišoval oproti předchozím zastávkám turné, vyniknout v plné kráse. The Afghan Whigs se obešli bez výraznější pódiové show - stanuli v popředí temně rudé opony, světlem šetřili a navíc přidali jen trochu páry, což umocnilo poměrně komorní atmosféru. Komorní míněno ve smyslu naprostého soustředění publika a podřízení se dění na stage. Kdo ukořistil v zaplněném sále šikovné místo, měl rozhodně čemu přihlížet. Nástrojové obsazení bylo skutečně bohaté - housle, obligatorní klávesy, tři kytary... co chtít víc?
© Vojta Florian / musicserver.cz Kapela se navíc nezdráhala kontaktu s fanoušky, a to ne jenom prostřednictvím síly sdělení hudební produkce. Greg Dulli nezapomínal průběžně vyjadřovat vděčnost za účast, nadšení z návratu a vyzařoval tolik energie, že by mu ji i mnohem mladší záviděli. Podmanil si Lucernu perfektním zpěvem, kterému se během koncertu dostalo místa na samém piedestalu. Příjemná změna v porovnání s poslechem "Do To The Beast", kde Greg často zaniká v obležení ostatních nástrojů.
Zvlášť vyzdvihnout zasluhuje mimořádná dynamika setlistu, se kterým The Afghan Whigs v poslední době korzují po světě. Aktuální album proložili všemi zásadními hity jako "Fountain & Fairfax", "Debonair" nebo "Gentlemen" a jako již mnohokrát v minulosti se opět projevili coby mistři coververzí. Co koncert, to minimálně tři vypůjčené songy, kterým dávají nový život a nechávají je splynout s vlastním materiálem. Tentokrát oprášili například "Morning Theft" od
Jeffa Buckleyho, instrumentálně propojenou s velkolepou "I Am Fire",
The Beatles nebo
Fleetwood Mac. Nečekané síly a hloubky se před zraky Lucerny dočkaly nenápadné momenty z "Do To The Beast" jako například klidná pasáž, při které se sálem nesla slova
"I could love you, I could steal your light". Přechody z divoké jízdy do romantičtěji laděných okének jdou The Afghan Whigs dobře. Stejně zdatně zvládli roztopit i dravější chvilky, i když setsakra hlasité
volume často spolehlivě pracovaly samy o sobě.
Navzdory tomu, že auru současných
The Afghan Whigs stále dotváří ozvěny démonů, kteří jsou nerozlučně spjati s postavou Grega Dulliho a jeho temnými stránkami, nezapomenutelným způsobem zvěčněnými v tvorbě kapely, do Lucerna Music Baru jedni z mála přeživších zlatých časů grungeové scény dorazili šířit pozitivní energii a radost z hraní. Snad je bude provázet ještě dlouho, protože tohle se prostě nikdy neohraje.