Tým organizátorů druhého ročníku multižánrového festivalu Spectaculare učinil jedním ze svých hracích spotů pro většinu řadových Pražáků zatím neprozkoumaný Chrám u Salvátora na Starém městě a přesně věděl proč (pozn. pokud si nejste ve stověžaté matičce stoprocentně jistí, radši si předem dobře ověřte správnou trasu, až se na toto zapadlé místo vypravíte, abyste jej nezaměnili za kostel Nejsvětějšího Salvátora v areálu Klementina jako někdo). Prostorně a minimalisticky pojatý interiér budovy skýtá velkorysé možnosti pro nejrůznější light projekce, což se prokázalo i při pondělním klavírním vystoupení čelní představitelky domácí scény, Beaty Hlavenkové, a jedné z hlavních hvězd festivalu Quentina Sirjacqa z Francie. Pohyblivá světelná atrakce během dvojkoncertu neplnila roli pouhého zvýrazňovače atmosféry, ale povýšila hudební část večera do úplně jiných rozměrů .

Vystoupení obou zúčastněných patřila k těm, která bez dalšího pohltí veškerou pozornost posluchače a daří se jim udržet ji ve svém nitru po celou dobu koncertu. Díky vysoké míře abstraktnosti dost možná každého z naslouchajících odvedla na odlišné místo, všechna se však jistě vyznačovala něčím společným, přinejmenším blízkostí přírodě. Pokud by řečí Beaty Hlavenkové a Quentina Syrjacqa nebyla hudba, ale živé obrazy, zachycovaly by zurčení horských vod, šumění stromů protkaných slunečními paprsky a nebeské stopy padání hvězd, které ostatně výstižně doplnila zvolená projekce. Největší podívaná se nepochybně nabízela předním řadám, kterým nástěnné výjevy s přehledem zakryly celé zorné pole, a tak je snáze odtrhly od všední reality.

Beata Hlavenková sklidila u publika zasloužený ohlas. Zastihla posluchače v čerstvějším rozpoložení a méně prochladlé než Quentin Syrjacq. Pozornosti obecenstva využila maximálně. Set přední české klavíristky se vyznačoval neobyčejnou jemností, ubíhal v poryvech neustále kupředu a málokdy se dostal do dramatického forte. Naopak často takřka neslyšitelně vydechoval a ztrácel se v dozvuku ozvěn chrámoví, to když se dostával do svých nejklidnějších pasáží. Zpestřením byly drobné vokální epizody, kterými se Beáta představila také jako oduševnělá písničkářka. Ke klasické písničce však její autorské skladby nepřestávají mít daleko. Zpívané kusy jako skladba "Archivní" se vyznačují křehkostí a tak výrazným podílem melancholických nápěvů, že opět zdůrazňují především její brilantní hru na piano.

Zástupce francouzské klavírní scény Quentin Sirjacq nezklamal. Jeho pražské vystoupení čerpalo z aktuálního alba "Piano Memories", které více než přesně odráží charakteristiku čerstvé tvorby mladého klavíristy. Zatímco předchozí nahrávky vykazovaly širší škálu zařazených nástrojů, "Piano Memories" je daleko více o Quentinovi a jeho osudovému pianu. Vyznavači klavírní alternativy díky tomu v jeho projevu mohli postrádat avantgardní složku hry, která mu bývá často lehce neprávem připisována, podobně jako dalším mladým klavíristům (viz ambientnější Nils Frahm, který se nebojí experimentovat s elektronikou a pracovat s hudebními nástroji, které vlastně vůbec hudebními nástroji vůbec nejsou). V tomhle směru se Sirjacq projevil jako romantičtější a více umírněný kolega.

Navzdory tomu, že se Quentin Sirjacq výrazněji přidržuje tradice, nepostrádá fantazii a jeho skladby nejsou jenom koncentrovaná líbeznost, jako je tomu u italské ikony Ludovica Einaudiho. Abstraktní pojetí tvorby jej v tomhle směru řadí blíže k již zmíněnému Frahmovi. Hudební vyjížďka, na kterou s sebou vzal pražské publikum, neměla namířeno do malebných zákoutí ovocného sadu uprostřed léta, ale hluboko do galaxií, které se otevírají tisíce světelných let daleko nad našimi hlavami. Byl tam chlad, ale zároveň klid a mír, stejně jako v potemnělém prostoru kostela, kde člověku soustavně běhal mráz po zádech, obzvlášť v momentech, kdy Quentin dráždil nejvýš položené tóny na klaviatuře.

Sladký nádech vystoupení tu a tam dodal speciální nástroj celesta, který si Quentin od produkce vyžádal. Tento klávesový nástroj pochází z Francie 19. století a vydává podobný zvuk jako zvonkohra, jenom chladnější, jako kdyby se rozezníval bezpočet ledových rampouchů. Kombinace piana, jehož zvuku se díky ozvěně kostela dostalo patřičného zkreslení, a celesty, která dávala vzpomenout na soundtracky k nejlepším bijákům Tima Burtona, výborně korespondovala s atmosférou zimního Starého města. Škoda, že Quentin nezapojil celestu častěji a většinu času tak pouze bránil ve výhledu na dění za klavírem.

Celý koncert se nesl v duchu tak trochu utajené záležitosti. Nepočetné, ale mimořádně soustředěné publikum stmelovalo vnímání blízkosti něčeho nadpřirozeného, co člověk intuitivně cítí, kdykoli se ocitne v prostředí chrámu, stejně jako při naslouchání geniální hře pokorného umělce, jako je Quentin Sirjacq. To jsou okamžiky, které vytváří zážitky na celý život. Díky za ně Festivalu Spectaculare.

Festival Spectaculare pokračuje i v následujících dnech několika workshopy, projekcemi hudebních snímků a koncerty, mezi nimiž hledejte například následující vystoupení: Poppy Ackroyd + Zabelov Group (29.1.), Throwing Snow + Shivaki & Kalipo (30.1.), Chantal Acda + Lenka Dusilová (3.2.), Femme En Fourrure + Synkro (4.2.), Biosphere (5.2.) a Brandt Brauer Frick + Orlak (6.2.). Podrobný program naleznete na tomto místě.