Jestli už se vám stále dokola recyklující se mainstreamový electropop zajídá, možná by vám přišla vhod informace, že pod širokou škatulkou world music můžete nalézt povědomé a přece zcela neoposlouchané hudební delikatesy, které vám vydrží na spoustu dalších let.

Ono to ostatně není žádné tajemství, vždyť tento zastřešující pojem si v posledních letech získává u posluchačů stále větší oblibu. Stačí se podívat na rostoucí věhlas festivalů Womex, Rudolstadt nebo i našeho Colours of Ostrava. Ale i když je potěšující vidět, jak zájem o world music sílí, křivka jeho růstu by mohla být ještě mnohem strmější.

Stále zde totiž máme stádo uctívačů světových hitparád, z nichž by se úplně klidně mohli stát další potenciální fanoušci zmiňovaného koktejlu nám vzdálených kultur. Jenže když si tito lidé novou muziku sami nevyhledávají a jsou svazováni předsudky o hippiesácích a huličích, krásy hudby z Afriky, Balkánu nebo třeba Indonésie jim zůstávají i nadále skryty. A právě tyto bariéry by Nico & Vinz mohli odbourat.

Duo ve složení Kahouly Nicolay Sereba a Vincent Dery sice žije a tvoří v mrazivém Norsku, původně však oba členové pocházejí z Afriky, konkrétně z Guiney (Vinz) a z Pobřeží slonoviny (Nico). Společnou oslavu jejich domoviny reflektují v hudbě už od roku 2009, kdy se po vítězství v soutěži o nejlepšího nováčka na Taubertal Open Air Festivalu dali do přípravy mixtapu "Dreamworks: Why Not Me" (2010) , respektive jejich prvotiny "The Magic Soup And The Bittersweet Faces" (2012). Opravdový zlom však nastal až o další rok později, kdy se singlu "Am I Wrong" z dubna 2013 začalo dařit i mimo norské hranice. Po sepsání smlouvy s americkými Warner Bros Records si duo do té doby známé jako Envy změnilo název na Nico & Vinz a s nenásilně chytlavým singlem oslavujícím Afriku i vlastní rozum začalo dobývat svět.

Veleúspěšnému hitu s doprovodným videem natáčeným v Botswaně a u Viktoriiných vodopádů na pomezí Zambie a Zimbabwe vloni neutekl asi nikdo z vás. Singl bodoval hlavně v Americe, kde se vyšplhal až na čtvrté místo hitparády Billboardu, což je na neznámý import z Evropy ohromný úspěch, dařilo se mu ale i v našich rádiích. A i když to další singly "In Your Arms" a "When The Day Comes" nedotáhly tak vysoko jako pilot, byla by škoda nevěnovat se jednomu z nejpříjemnějších alb loňského roku obsáhleji.

A když album označujeme za příjemné, není to náhoda. Sednul-li vám "Am I Wrong", věřte, že v jedenadvacetistopé kolekci nenajdete místo, které by vás iritovalo. Nico & Vinz ve své hudbě míchají pop, afrobeat, soul, reggae i hip hop, celý mix je však znamenitě soudržný, drží se hranic vytyčených prvním singlem a jemná poleva z hudby afrických domorodých kmenů jim dodává ten správný šmak. A právě sedm krátkých meziher, v nichž Afriku uslyšíte asi nejcitelněji, pomáhá nahrávce nesklouznout do repetitivního vykrádání sebe sama a naopak slouží k nadechnutí se mezi dalšími líbivými melodiemi.

Faktem je, že Nico & Vinz jsou líbiví a optimističtí opravdu hodně. Až na výjimku jménem "Another Day", v níž Vinz popisuje své kořeny, hlad, válku a prostituci, jimž byl ve svém dětství v Guineji svědkem, má "Black Star Elephant" poměrně naivní texty, z nichž sice místy vyraší nějaké to motivační poselství ("Miracles"), většinou však dvojice zpívá hlavně o lásce. Podstatné ale je, že ať už se bavíme o bohatě zastoupených perkusích v "Know What I’m Not", kytarové vyhrávce "In Your Arms", foukací harmonikou dozdobené "Homeless" nebo o neodolatelně úchvatné "Imagine" s tribálními vícehlasy v produkci týmu Stargate, stále se jedná o písničky, které fungují na první dobrou. To má dvě vyústění.

V první řadě se můžete spolehnout na to, že si album plné optimismu a dobré nálady okamžitě oblíbíte. V té druhé to ale také značí, že jejich kouzlo je prchavé a po několika přehráních jim začne docházet dech, protože už nebude co dalšího objevovat. Vyprchávání sice není tak rychlé jako u podobně pracujícího Mohombiho, zároveň ale asi není příliš pravděpodobné, že byste si "Slona s černou hvězdou" s podobnou radostí pouštěli i za dva roky.

To ale pointě, ke které se zde snažím dobrat, vůbec nebrání. Jestli byste si totiž z této recenze měli něco odnést, pak je to informace, že pro posluchače středního proudu jsou Nico & Vinz perfektním mostem mezi uhlazeným mainstreamem a mnohem komplexnějším a zajímavějším světem world music.

V tuto chvíli je samozřejmě nesmyslné srovnávat norské duo s velikány world music, jakými jsou třeba Angélique Kidjo, jazzem i afrobeatem ovlivněný Hugh Masekela, Rokia Traoré nebo v časech vzniku Womadu i Peter Gabriel, ale možná že právě tihle dva propagátoři Afriky donutí mladé lidi, aby se začali pídit po dalších interpretech a skupinách, které nám nejen černý kontinent nabízí. A věřte, že je z čeho vybírat.