Jack White. Už jen to jméno budí mezi lidmi, jejichž hudební vývoj se nezastavil u Michala Davida, "Pomády" a našich nejposlouchanějších rádií uctivý respekt. Muzikant, který toho během čtyřiadvaceti aktivních let dokázal tolik, co jiní nezvládli za celý život. Zpěvák, který si i přes svůj skřehotavý hlas vysloužil obdiv od svých vzorů, jakými jsou Neil Young či Wanda Jackson, a pak jim sám radil, jak nahrávat dobrá alba. Muž, který spolu s Davem Grohlem, Joshem Hommem a několika dalšími resuscitoval stagnující rock a po nadvládě elektronické hudby a hip hopu mu na přelomu tisíciletí navrátil jeho duši. Právě tento člověk, v jehož srdci bubnuje vášeň pro tu nejsyrovější a co možná nejopravdovější muziku, konečně dorazil i do Prahy.

Nepřijel však sám. Spolu s ním totiž dorazila i předkapela známá pod jménem Lucius a je potřeba říct, že tato pětice měla do nutného zla hodně daleko. Pokud vám jejich název nic neříká, vzpomeňte si na koncert Haim na Rock am Ringu, které podobně jako brooklynská formace staví na harmonickém proplétání ženských hlasů a výrazné rytmické složce, odeberte z nich pop, funk a jednu členku, zbývající duo ostříhejte na Siu a nechte jej poskakovat mezi nástroji a zpívat podle libosti. Výsledek vás nadchne.

Asi není třeba připomínat, že Jack White je staromilec. A na práci devětatřicetiletého otce dvou dětí, který zásadně nevyjíždí na turné delší než dva týdny, aby s nimi neztratil kontakt, je to poznat prakticky neustále. Jedním z projevů je i nechuť ke sledování publika, jež si místo koncertu užívá jeho dokumentování. Proto ještě před samotným začátkem řekl člen jeho týmu divákům, aby tentokrát nechali své přístroje v kapsách. Ti, až na několik nenapravitelných filmařů, poslechli. Škoda že podobně laskavý, ale důrazný tón nezvolili také pořadatelé v nešťastně vedené komunikaci v události na Facebooku. Fanoušci by na dobře míněnou radu jistě reagovali s větším pochopením.

A bavíme-li se o fanoušcích, nelze nezmínit, že atmosféra ve vyprodaném Foru Karlín byla úžasně spiklenecká. Málokdy se stane, aby na koncert dorazili tak vzorně našprtaní posluchači, kteří jsou skutečnými příznivci umělcovy hudby a nejdou se tam jen ukázat a vyfotit si selfíčka. Pro takové obecenstvo musí být radost hrát.

Jestli ale měl radost i samotný Jack White, to jsme se z jeho mluvených projevů nedozvěděli. Jakmile totiž se svou kapelou nastoupil na modře nasvícené pódium, začal se tak koncentrovat na hru, že na nějaké klábosení nebo úsměvy neměl čas. Měl totiž co dělat, aby všechno a všechny uhlídal. Sám prostřídal hned trojici kytar, mimo zpěvu si posunky domlouval s kapelou, co a jak mají hrát, a když si všiml, že v prvních řadách jsou malé holky ušlapávány davem, vytáhl je na pódium a až do konce show je nechal sledovat koncert z jeho boku.

Scéna byla skutečně impozantní. Až na šumící televizi, jež dokreslovala Whiteovu lásku k analogu, byste na ní sice nenašli jedinou obrazovku, ale těch nástrojů, co tam bylo! Bicí, basa, kontrabas, tři kytary, dvoje housle, rozvrzaný klavír, pedálová steel kytara, theremin, mandolína... a to vše jen pro pouhých šest lidí. Těžko z nich vybrat jednoho, který by nad ostatními čněl. White si sestavil vskutku fantastickou sestavu muzikantů, z nichž každý hrál tak, že to bralo dech. Nástroje se pod jejich rukama stávaly zbraněmi, které v krystalicky čistě nazvučeném prostoru dynamicky bobtnaly, jeden po druhém co chvíli explodovaly do dominujících melodií, riffů, rytmů a dlouhých tónů, a přestože se pozornost publika co chvíli přelévala od jednoho instrumentu ke druhému, všechny dohromady vytvářely harmonickou symbiózu, v níž nebyl prostor pro ega, ale jen a pouze pro dobrou hudbu.

Proto bylo vlastně úplně jedno, která skladba právě zněla. Detroitský rodák s momentálním sídlem v Nashvillu čerpal téměř ze všech svých hlavních projektů, a tak došlo jak na nestárnoucí hity od The White Stripes jako "Fell In Love With The Girl", "I'm Slowly Turning Into You" či "You Don't Love What Love Is (You Just Do As You're Told)", tak rozeskákanou "Steady As She Goes" od The Raconteurs, až po ukázky typu "Temporary Ground", "Just One Drink", či "Would You Fight For My Love?" z jeho aktuální nadčasové sbírky "Lazaretto".

Jestli jste ale měli štěstí a zařadil do setlistu i některou z vašich oblíbených skladeb, zatleskat jste mu za to mohli jen zřídka. Téměř celý koncert totiž propojovaly instrumentální mezihry, během nichž White často běhal kolem svých kolegů a rozdával jim instrukce, co bude dál. Proto se i Praha dočkala unikátního seznamu odehraných písniček a to je asi také to jediné, nad čím lze vést spory. Fanoušci určitě ještě dlouho po koncertě budou řešit, proč velký propagátor vinylových desek zahrál tu či onu skladbu a některou jinou vynechal.

Ať už bylo ale vaše vysněné pořadí skladeb jakékoliv, asi se shodneme, že podstatné nebylo CO, ale JAK to White a jeho kapela zahráli. Ať už držitel osmi cen Grammy proháněl svého Fendera efekty nebo jej nechával skřípat, bouřit a ze zhrublých, alternativně rockových riffů svou hudbu přeléval do bluesovějšího a countryovějšího pojetí, to skutečně podstatné bylo, že jste ze společné souhry všech muzikantů na pódiu cítili to stěží popsatelné rockové kouzlo, které burcovalo vaše smysly, promlouvalo k vám a vyzývalo vás k aktivitě. Říkejte si tomu třeba srdce, čiré muzikantství, esence rock 'n' rollu nebo jak chcete, ale bylo to tam. A když se ještě frontman posadil za klavír a během hry na něj zpíval a doprovázel se i na kytaru visící mu kolem krku, nezbývalo než nad jeho uměním naprázdno polknout. Závěrečný sborový zpěv při "Seven Nation Army" už snad ani zmiňovat netřeba.

Zaznít by ale mělo, že je třeba nazývat věci pravými jmény. A jsou muzikanti, o jejichž kvalitách se nediskutuje. Jack White je génius. Žijící legenda, u níž stěží rozlišíte, zda si svůj umělecký vrchol prožila před deseti lety, nebo na něj ještě čeká. A je to také člověk, díky němuž nám budoucí generace budou závidět, že jsme žili v jeho době. Je tedy jen na nás, zda si toho všimneme včas a doceníme jej dříve než po jeho smrti.