Pixarovky a J Dilla. To jsou prý dvě ingredience, které na svém nejnovějším albu "The Definition" smíchal dohromady Jonathan Bellion AKA Jon Bellion. Zní to až moc absurdně? On to obhajuje tím, že dnešní svět je plný absurdností a že právě to ho na tom všem baví. Jestli na tuhle hru, jak by to znělo, kdyby Dilla udělal soundtrack k novému filmu od Pixaru, přistoupíte, bude vás to bavit taky. A hodně.

Je mu třiadvacet, je z Long Islandu a znají ho všichni, kteří si kdy přečetli, kdo napsal refrén k duetu Eminema a Rihanny "The Monster". Ano, byl to on, Jon. Jasně, v kariéře mu to určitě pomohlo, ale jen na tomhle jeho aktuální deska nestojí. Tenhle kluk má talentu a moudrosti, že by je mohl rozdat všem hlasujícím do Českého slavíka a ještě by mu zbylo.

Každá z jedenácti skladeb je vystavěná na melodii takového kalibru, co vás zatlačuje do křesla. Přirovnání k Woodkidovi a Hurts, zmíněné v textu o pecce roku "Carry Your Throne", je trefné, ale rozhodně ne úplné. Jon si bere od všeho něco, jednou rapuje, podruhé zpívá, potřetí lítá z jednoho do druhého, aniž by si člověk všiml. "Wu-Tang raised me, Death Cab changed me," rapuje ve skladbě "Pre-Occupied" a hned máme další jména. Chvílemi si vzpomenete na The Streets, jindy zase na melancholické písničkáře typu Jaye Brannana.

Je mu třiadvacet, říkali jsme? A přitom toho má na srdci tolik, co někteří mnohdy ani po padesátce ne. A umí to přetavit v texty. V dobré texty. V texty tak dobré, že jim rozumíte okamžitě už během prvního poslechu, a to i když jste všem celý život tvrdili, že anglicky zpívané písně, co se týče slov, nikdy nevnímáte. A ano, může za to i Jonovo ukázkové frázování a výslovnost.

"The ghosts of my exes they cry / They know that it's their time to go / Cause since you walked down through my door / This ain't no haunted house no more."

Třetím pilířem vedle melodií a textů, na kterých stojí každé dobré album, je produkce. A i tady to, světe, div se, Jonovi jde! Jeho YouTube kanál je plný making of videí, která ukazují, že ten kluk má o každém svém songu jasnou představu už od začátku. Ví přesně, jaké nástroje kdy použít a jak celou skladbu vystavět - v tomhle exceluje v "Simple And Sweet", která aranžemi kopíruje text. Miluje smyčce, dechy ("Carry Your Throne", "Human"), ale taky si občas vystačí jen s jednoduchými klávesami (začátek "A Haunted House", první půlka "Simple And Sweet").

Často (častěji, než lidské ucho dokáže poznat) používá jako další nástroj svůj vlastní hlas. Vrství ho, moduluje ho, dělá z něj bicí/basovou/synťákovou(...) linku a to by ani nemusel, protože na rozdíl od stovek prefabrikovaných autotuneových hvězdiček zní příjemně a jistě i jen tak. A i když se, zase, jako na každé své desce, nenuceně rozesměje ("Jungle", "Ooh"), stejně mu to věříte.

A při tom všem se ještě navíc obejde bez dubstepu!

Pokaždé když tu desku člověk slyší, objeví něco nového - nový zvuk, novou slovní hříčku, novou hudební hříčku. Jon Bellion je hračička, co dělá posmutnělé písničky, ve kterých se pořád něco děje, ve kterých toho ale nikdy není příliš, takže je to vlastně neskutečně zábavné(!). Hledat na "The Definition" chybu byla aktivita, kterou stálo za to se při psaní tohoto textu zabývat, vyústila ale v aktivitu zbytečnou a námahu marnou. Tohle není ani ultrapop. Je to prostě a jednoduše čistokrevný pop třetího tisíciletí ve své dokonalé definici.

A ještě ke všemu je to zadarmo!