Nalijme si čistého vína: příčinou, proč se o společném počinu osmaosmdesátiletého jazzového velikána a o šedesát let mladší popové modly tolik mluví, není skutečnost, že se jedná o sedmapadesátou studiovku Tonyho Bennetta, jehož status legendy už je v hudebních dějinách vyryt tak tučně, že ho žádná další nahrávka více zvýraznit nemůže. Zato kariérní odbočka Lady Gaga, kontroverzní divy, jež se proslavila rádiovými hity stojícími na roztančených elektropopových podkladech s hutnou produkcí i šílenými kostýmy, k muzikantštější jazzové poloze vzbuzuje přinejmenším zvědavost. A výsledná kolekce čítající předělávky těch největších žánrových klasik ukazuje, že zcela oprávněnou.

Na "Cheek To Cheek" se dá přitom dívat různými pohledy. Jistě by si k jejímu poslechu mohl sednout nějaký vysloužilý jazzový fajnšmekr a začít porovnávat, zda je stá padesátá verze té a oné písničky lepší, nebo horší, než byla ta s pořadovým číslem sto čtyřicet devět. Jenže proto nevznikla: Bennett už v průběhu jejího nahrávání zmínil, že album s Lady Gaga vnímá jako možnost ukázat krásy jazzu mladé generaci. Protože dobré písničky podle něj nestárnou a mají univerzální výpovědní hodnotu.

A deska má opravdu potenciál rozšiřovat obzory, a to oboustranně. Jestliže totiž mnoha mladým může poodhalit, že pojem hudba se používá i v jiných souvislostech, než jsou pohyblivé zadky Miley Cyrus, Nicki Minaj či Jennifer Lopez, těm (většinou) starším, zaměřeným jiným směrem než popovým, zase nabízí úplně jiný pohled na americkou zpěvačku, kterou si dosud pravděpodobně spojovali spíš než s muzikou s módními excexy.

Gaga totiž až dosud společnost spíš rozdělovala: prakticky po každé její desce ji fanoušci bezmezně vynášeli do nebes, zatímco Madonnu, dlouholetou královnu popu, sesazovali z trůnu a posílali do důchodu. Ti, které nechala její rychle se šířící hitparádová invaze chladnými, se ale stále nepřestávali ptát: "Kdo je Lady Gaga? Maškara, co se oblékla do hovězího? Sezónní fenomén, který se rychle rozsvítil a ještě rychleji zhasne? Zpěvačka, nebo jen další šikovně nastrčený marketingový trik?" Novinka "Cheek To Cheek" však konečně přináší jasnou a srozumitelnou odpověď. Lady Gaga je talent.

A to i přesto, že se nebavíme o desce, která by se od začátku do konce obešla bez slabších míst. Vždyť třeba singl "I Can't Give You Anything But Love" sklouzl k tomu, že se jednalo o tu stou padesátou coververzi bez něčeho navíc. Jenže na většině desky onen faktor přidané hodnoty najdete. Představuje ho totiž sama Gaga.

Její nádherný vokál, perfektní frázování i přirozený muzikantský cit, se kterým k písničkám přistupuje, totiž berou dech. Že je Tony Bennett profesionál každým coulem, mistr svého řemesla s takřka profesorským projevem, kterému ale nechybí šmrnc, elegance a osobitost, to všichni dávno vědí. Že si ale jeho hlas skvěle sedne s typově tak rozdílnou umělkyní, jakou je Lady Gaga, asi čekal málokdo.

On je veterán ze staré školy, vždy se držící jistých norem a navenek se prezentující jako gentleman. Zato jeho kolegyně má ráda módní výstřelky, plave proti proudu a skrz heslo "Born This Way" podporuje všechny podivíny nebo prostě jen lidi, kteří se v něčem liší od většiny společnosti. Přesto se jim společně na "Cheek To Cheek" podařilo navodit zvláštní symbiózu: třeba při poslechu radostnými výkřiky protkané "I Won't Dance" se nechce věřit, že v Bennettově rodném listu byste jako rok narození našli uvedené číslo 1926 - energie linoucí se ze songu je fascinující.

Album má švih, pochválit lze vhodně zvolenou, zbytečně nepřemrštěnou stopáž pětatřiceti minut i pestrý výběr skladeb, které občas svádějí k prosté radosti ("Firefly"), jindy zase nabádají k elegantnímu smutnění, jež skvěle funguje v Bennettově sólové písni "Sophisticated Lady", nebo okouzlí svou uhrančivou atmosférou ("Nature Boy"). Nejlepší zářez (bavíme-li se o základní edici) ale obstarala Lady Gaga – její procítěný výkon v trpké "Lush Life" totiž snad posadí na zadek i její největší odpůrce. S náročnou klasikou ze třicátých let pocházející z pera Billyho Strayhorna přitom bojovali i mnozí jazzoví specialisté.

Netřeba si nalhávat, že "Cheek To Cheek" je nějakou přelomovou žánrovou deskou (velká škoda je nezařazení nových, autorských písní, o nichž se původně mluvilo). To se ale od ní, jak už jsme rozebrali výše, ani nečekalo. Jestliže mladším ročníkům album přiblíží dobu, kdy se desky nestahovaly (ani nestreamovaly), ale poctivě kupovaly, aby mohly za dobového praskání vyhrávat z gramofonů, některým antigagáčům možná osvětlí, co na té Matce příšerek vlastně je. Kolekci zároveň doporučujeme všem, kteří se chystají na její říjnový pražský koncert. Ne snad proto, že by byla pro nablýskanou popovou show nějakou důležitou průpravou, ale proto, že všestrannou hudebnici možná zase uvidí v trochu jiném světle. Třeba jako umělkyni, která se tentokrát vzdala touhy šokovat, aby svými výkony určitému typu publiku vyrazila dech více než kostýmem z hovězího, líhnutím z vajec a zvracením na pódiu dohromady.