Pro šestici ostřílených hráčů ze švédského města Umea, kteří prošli kapelami jako Masshysteri, Doughnuts Ds-13 nebo The Vicious, to letos nebyla první zastávka v České Republice. Zhruba před čtvrt rokem se představili domácímu publiku v pražském Lucerna Music Baru. Tehdy jim patřila role předskokanů legendě Against Me! v rámci turné k fenomenálnímu albu "Transgender Dysphoria Blues". Nyní se s pomyslným žezlem v ruce vrátili opanovat pro muzikanty s hardcoreovými kořeny přeci jen o poznání příhodnější prostředí strahovského Klubu 007.

Úkol otevřít večer padl na sympatickou mladou kapelu Clipwing z Kanady. Chlapci během skromného herního času vysekli sérii melodických vypalovaček odehraných s energickou přímočarostí a entuziasmem, jak se sluší a patří na čistokrevný punk-rock. Kdo tedy přišel včas, o adekvátní uvítání měl postaráno. Přestože poctivá půlhodinka pod taktovkou kanadské produkce byla zdařilou volbou, Clipwing neměli s ohledem na určitou žánrovou sevřenost a umístění na samotný úvod programu příliš velkou šanci dosáhnout výše než na ocenění za zodpovědný warm-up a navození atmosféry.

Po kanadské etapě programu čekal Sedmičku další (tentokrát domácí) předskok v provedení Ginny Andro Syndrome. Projekt, který teprve nedávno založil jeden z praotců festivalu Mighty Sounds Přemek Černík (dříve působivší v Niceland nebo Bukkake Karaoke aj.) s Danem Schubertem (frontman The Drain), se rozrostl do pětičlenné sestavy, jejíž nástrojové obsazení čítá kromě dvou kytar, bicích a basy netradičně také klávesy a housle.

Číslo nového boy (big) bandu provázely patrné emoce. Během supportování INVSN si totiž kluci zároveň odbyli svoji velkou premiéru na veřejnosti. Představili zde hlasitý repertoár vzdávající hold oblíbeným heroes jako Led Zeppelin, David Bowie, Jane’s Addiction nebo Nick Cave a mohli na sebe být pyšní. Historicky první regulérní koncert početné sebranky, jež dost možná bude noční můrou zlenivělých zvukařů, proběhl sebevědomě a bez zádrhelů. Díky lehce teatrálně pojaté pódiové show a absenci strachu z popových prvků si INVSN nemohli přát lepšího sparring partnera.

Současná kapela švédského hudebního krále coby zlatý hřeb večera přišla na řadu krátce před devátou a invazi okamžitě zahájila naplno. S prostorem strahovské Sedmičky se obzvlášť frontman Dennis Lyxzén nemusel dlouho oťukávat a záhy přešel k disciplínám jako plazení po nizoučkém stropě a atakování publika charismatem. Jak s notnou dávkou upřímnosti a lehkého pohnutí nezapomněl zmínit, letos tomu totiž bylo právě dvacet let, kdy stanul na prknech Klubu 007 poprvé. Tenkrát jeho pobyt na Strahově provázela trpká vidina sebe, jak za další dvě dekády skončí jako stárnoucí týpek na periferii hudební scény. A hle, jaký opak je pravdou! Nyní se mohl hřát dobrým pocitem ze stého odehraného koncertu INVSN a velice příjemným ohlédnutím za úspěchy v Refused i mimo ně.

V úvodní části připraveného setlistu zazněly nejreprezentativnější otvíráky jako "God Has Lef Us Stranded" nebo "It's All Coming Back". Za jejich zvuku zavládla rytmická diktatura a navázání spojení s nesmrtelným duchem Joy Division, Depeche Mode a dalších legend zlaté éry let osmdesátých. Stát před vámi jiná kapela, asi byste se neubránili tomu, aby se vám instantně do podvědomí začaly trousit uštěpačné poznámky na téma plagiátorství a přehnané inspirace v minulosti. INVSN ale pracují s dávno ohranými trendy s dostatečnou dávkou vkusu, aby se jim člověk namísto rýpání mile rád a bez výčitek podřídil. Osmdesátky nikdy nezněly tak současně jako právě v jejich podání!

Jak bičem trýzněné bicí, výrazná basa, pulsující synťáky a naléhavý zpěv s příměsí švédského přízvuku, podporovaný křehkými dívčími back vokály, to jsou charakteristické prvky, které se zarývaly hluboko pod kůži během celého vystoupení INVSN. Co pražský Lucerna Music Bar nedovolil, aby se doneslo do uší v krystalicky čisté podobě, tomu Strahov a kvality jeho akustiky významně pomohly, a tak zvláštní nostalgická radost, kterou navodily největší kapelní hity, mohla postupem koncertu ničím nerušeně stoupat.

Atmosféra zhutněla s příchodem podmanivé popařiny "Distorted Heartbeat" a mrazivě elektrizujícího singlu "Down In The Shadows". Kulminovala o chvíli poté v blížícím se závěru, kdy šestice nepatrně přitvrdila. Lyxzén v ten moment nechal volný průběh svému hardcorem pěstěnému showmenshipu, vrhnul se za doprovodu animálněji laděného songu "Our Blood" vstříc rukám oddaného publika a nechal se unášet, co síly stačily. Zpátky na stage se naštěstí vrátil vcelku, takže prostor pro přídavek nezůstal nevyužit. INVSN se rozloučili hitem "#61" v refrénu obsahujícím věštbu "a storm is coming for you", která zůstala viset ve vzduchu i dávno po tom, co pódium zůstalo zet prázdnotou. Kouzelná tečka za kouzelným koncertem.