Když Ivan Tásler v létě minulého roku "opouštěl" nadějné slovenské poprockery I.M.T. Smile, vypadalo to, že se tak děje po zralé úvaze skladatele a zpěváka, který zvážil vše pro a proti a který má dostatek tvůrčího potenciálu k tomu, aby vlastní sólovou dráhu ustál. Ve světle Táslerova sólového debutu se však zdá, že sázky na vlastní invenci byly příliš vysoké a výsledek působí tak trochu jako znouzectnost.

Úvodní "Losos" přitom není vůbec špatný. Písničce neschází zajímavá aranž, které dominuje hutná basová linka producenta Oskara Rózsi, doplněná jednoduchým samplem bicích a lehce okořeněná kytarou a několika tanečně-chemickými zvuky. Zajímavá a nevtíravá melodie spolu s tak akorát provokativním textem Richarda Müllera předurčuje "Lososa" na hitovou dráhu a alespoň trochu tak zachraňuje šedivý dojem průměrnosti, kterým působí většina položek na osmipísňové kolekci.

Tásler se na desce s jedinou výjimkou (Jaro Filip) zcela spolehl na vlastní skladatelský um a v podstatě se nijak zásadně neodchýlil od písniček, které skládal pro I.M.T. Smile. Většina skladeb má typicky táslerovsky sladkobolnou náladu a nese se ve středních až pomalých tempech. Na rozdíl od rockově kytarového doprovodu I.M.T. Smile však většině aktuální nahrávky dominují klávesové plochy a programované bicí. "Odkazy", "Len tebe", "Hnev" nebo "Ludia sú schopní všetkého" se od sebe výrazněji neliší a i po několikerém poslechu máte problém je od sebe rozeznat. O většině skladeb na desce se přitom nedá říci, že by zcela postrádaly melodický nápad. Problém však tkví v identických aranžmá, které všechny písně oblékají do jednotného unyle klávesového kabátu. V průběhu příprav desky se přitom Tásler nechal slyšet, že spolu s producentem Oskarem Rózsou hodlají zabrousit do progresivních tanečních vod. Výsledek však nijak progresivním dojmem nepůsobí. Snad za to může aktuální revival osmdesátých let, který taneční scéna zažívá, ale z mnoha skladeb na mne právě ten osmdesátkový slovenský popík ala Robo Grigorov či Banket dýchne ("Hnev", "Odkazy"). Což o to, ve své době to byla relativně kvalitní hudba, pokud se ovšem Tásler chtěl v tomto smyslu přiblížit současné taneční scéně, schází jeho nahrávce potřebný nadhled. Světlou výjimku tvoří vedle již zmiňovaného "Lososa" pouze příjemná latina "Len tebe", ve které živé nástroje alespoň na chvíli provětrají zatuchlou atmosféru.

S výjimkou úvodního "Lososa" tak deska ve finále nepůsobí nijak progresivně ani tanečně. Jestliže charisma Táslerovy domovské formace spočívalo ve schopnosti virtuózně se pohybovat na ostré hranici mezi inteligentním poprockem a popovým kýčem, na svém debutu Tásler tuto hranici bohužel zhusta překračuje a zabředá do šedivé průměrnosti.