Těžko hledat v tvrděrockových-metalových vodách kapelu s kultovnějším statusem, než je Metallica. Kolik hudebních formací na světě složilo svůj nejlepší materiál před téměř třiceti lety a jejich popularita neklesla o píď, ba naopak stále nabobtnává do neskutečných rozměrů?

Metallica od roku 1991 nevydala zásadnější desku. Škarohlídům, kteří tvrdí opak, nezbývá než vzkázat, co vlastně kapela hraje dnes na koncertech a co od ní lidé chtějí slyšet. Setlist turné "By Request" vytvářený na jednotlivých štacích samotnými fanoušky je toho jasným důkazem. Na více než dvouhodinovém koncertu zazněly pouhé ctyři vály z období po černém albu, přičemž polovinu z nich si vynutil samotný interpret. Hetfieldova parta, to je jednoznačně prvních pět desek. Na druhou stranu jde o materiál takřka nesmrtelný, což pražský koncert opět potvrdil.

Ve chvíli, kdy se krátce před osmou na monstrózním pódiu objevilo kalifornské kvarteto a zazněly první tóny pecky "Battery", většina přítomných zapomněla na všechny neduhy. Málokomu rázem v hlavě vrtalo téměř hodinové čekání, kulhavé kopáky Larse Ulricha (naštěstí velmi umně schované), občasné nedohrávání ze strany kytarové sekce či lehce odlišný vokální projev stárnoucího Jamese.

Metallica má totiž nejen nehynoucí materiál, který se snažil naučit snad každý kluk koketující s tvrdší hrou na elektrickou kytaru, ale také peníze. Konta ztučnělá mimo jiné spory o nelegální stahování či nejrůznějšími postranními aktivitami diskutabilní kvality umožňují kapele předvést naživo naprosto pompézní vystoupení. Zvukovou stránkou počínaje, projekcí a světelnými efekty konče. Zvuk tak tlačil i v zadních řadách jako z učebnice, navíc byl neskutečně čistý a čitelný. Komu na posledních deskách chybí výraznější Trujillova basa, tentokrát si zaručeně smlsnul. Masivní laserová show během "One" vytvářela v kombinaci s deštěm na nebi nad Výstavištěm naprosto nevídané úkazy.

Snad každý v areálu slyšel hymny typu "Master Of Puppets" již tisíckrát. A přesto měly zase ohromnou sílu. Prožitek umocňovaly proudy vody valící se ze zatažené oblohy. Světelnou show čas od času podpořil nějaký ten blesk na horizontu. Na kost promočení lidé křepčili, hrozili, zpívali a mlátili hlavami jako by snad nepršela voda, ale přívaly nostalgie. Nikoliv však patetické, ale pořád podávané na vysoké úrovni.

Vystoupení si v rámci mezí užívali i samotní hudebníci. Ani oni neunikli vydatné sprše. Ze strun tekly potoky deště a potu, v Larsových čínách se tvořily louže. "Je to jen voda, ne?" prohlásil trefně Hetfield. Z očividně stárnoucích pánů rozhodně nesálala znuděnost, spíše příjemná rutina. Nebyl to Seattle 89', ale oproti mnohým koncertům z přelomu tisíciletí do toho Metallica dala nyní o poznání více energie.

Čtyřka z L.A. už stěží předvede něco převratného, novátorského. Ilustrací budiž nová věc "Lords Of Summer", jejíž zbytečnost a mizivá invence se ve srovnání se starými kousky plně projevila. Jestli se ještě někdy dočkáme nové desky, doufejme, že bude mít Metallica více soudnosti. Pokud ale pánové hodlají nějaký ten rok brázdit světová pódia a předvádět na nich show jako v Praze, tisíce oddaných fanoušků pod pódiem jsou nadále téměř jistotou.

Oficiálně se sice jednalo o festival, headliner ale naprosto dominoval. Fanoušci Alice In Chains asi byli s vystoupením svých koní spokojeni. Plnohodnotný dlouhý koncertní set podpořil velmi slušný vokální výkon Williama DuValla. Zvuk byl rovněž excelentní. Bohužel tvorba této americké party je ve srovnání s Metallicou poměrně jednotvárná. Nezaujatého posluchače tak bavila zhruba patnáct minut, nikoliv téměř hodinu a půl.

Melodičtí deathmetalisté Children Of Bodom si dle klávesisty Janne Wirmana splnili svůj dětský sen, když si mohli zahrát před Metallicou. Mnozí se obávali, zda jim bude umožněno odehrát na patřičné úrovni a neskončí záměrně odsunuti v nedůstojné roli. Průšvih se nakonec rozhodně nekonal, byť české publikum již finské komando vidělo v lepší (ale i horší) formě. Aparatura rozhodně nabyla při jejich setu nastavena do kvalitativního módu, v němž se nacházela při vystoupení amerických sebranek. Bodomská dítka tak mohla hřát alespoň skutečnost, že na festivalu prezentovala jednoznačně nejlepší instrumentální výkony. Kiks v "In Your Face" tak budiž odpuštěn.

Nezáviděníhodná úloha fest otevřít připadla norským Kvelertak. Zde snad postačí poznamenat, že kapele a její produkci tato role příliš nesedla. V kontextu následujícího dění jejich vystoupení jednoduše zapadlo, snad s výjimkou v podobě nástupu zpěváka Erlenda Hjelvika na stage s naraženým obřím vycpaným výrem na hlavě.

Tisíce promočených lidí musely z Výstaviště odcházet uspokojení z hudebního dění. Rozhodně ne z práce pořadatelů. Opět se opakoval známý kolorit festivalů Aerodrome/Sonisphere: Totální absence košů, nelidské fronty na prakticky jakékoliv občerstvení a záchody. To je opravdu takový problém dát tam "rakety", když většinu návštěvníků tvoří muži? Snaha vytřískat z lidí co nejvíc peněz také vedla k neúnosnému zvětšení tzv. golden pitu. Tentokrát sahal až ke zvukařské věži. To nejenže výrazně zhoršovalo atmosféru při vystoupení předkapel, jelikož pod pódium se mohlo odebrat mizivé množství přítomných, ale nechtěl bych být v kůži jedince, který si připlatí tisícovku za to, aby sledoval koncert z takové dálky. Tudy cesta nevede.