Ušetřím jeden velký odstavec vyjmenováváním, kdo všechno je Jirka Korn a co už dokázal, a pustím se rovnou do muziky. Kterak se dali dohromady dvaapadesátiletý Jirka a čtyřiadvacetiletý Neo, si můžete přečíst v rozhovoru s nimi, pro nás je velmi důležité, že se tak stalo. Jiří zůstává věrný svému suverénnímu projevu a jeho příjemný známý hlas si s nikým nespletete. Pod muzikou se podepsal mladý a širší veřejnosti stále ještě neznámý DJ Neo, který má na kontě například remixy pro Monkey Business i vlastní skladby, ale své dlouhohrající album teprve připravuje. Neo je klubový DJ ovlivněný taneční hudbou z různých koutů světa, především Anglie a USA, a to se projevilo jedinečnou fůzí pro masy neznámé hudby a populárního hlasu. V tom také spočívá největší kouzlo celé desky.

Přináší totiž dvanáct původních skladeb, mezi kterými si každý posluchač najde své favority. Ve snadno srozumitelných textech si dělá Jiří legraci sám ze sebe, dotýká se i virtuální reality "..velký programátor stvořil nás...", ale dominují samozřejmě milostné trable - "Tvůj obraz v očích mám", "Tak jako dřív", "Miluji tě" atd. V pomalejším tempu plynou pouze "Virtuálové" a "Svítím", ostatní jsou svižné skladby, ovlivněné současnými hudebními trendy. Já jsem přijal s nadšením 2stepovým rytmem vlnící se písničky "Marťan", "Zůstaň už stát" nebo "Ty můžeš být svůj", protože už samotný fakt, že Jirka Korn zpívá do víceméně klubové hudby, mi přišel velmi vtipný.

Jedná se o první české písničky postavené na této muzice, na kterých mohou ujíždět stálí Kornovi fanoušci, i mládež trávící víkendy v klubech. Stačí jen k celé desce přistupovat bez předsudků a refrény jako "...já jsem, já jsem, asi marťan..." nebo hlášky typu "...chceš mi zmačkat mozek? Už se ti to celkem daří..." nebrat příliš vážně, ony se vám na oplátku samy zaryjí pod kůži. V jiné skladbě Jirka přímo promlouvá k mladé generaci - "...ty můžeš být svůj a ona být svá a jako chleba vám už to připadá, ty můžeš být svůj a svou cestou jít, proč nemoh' jsem i já tuhle šanci mít..." Ale nezpívá to jako zapšklý a mrzutý strejc, nýbrž jako někdo trochu starší, kdo tady teď paří s tebou. Jen tak z hlavy nedostanete ani dvě jediná neustále se opakující slova v závěrečné "Sorry, Sony" se šíleným stepem Jana Bursy. Dobrou práci odvedly také začínající zpěvačka Sonya a saxofonista Ivan Myslikovjan. Některé zvukové vychytávky vás zaujmou hned napoprvé, jiných si naopak všimnete až na opakovaný poslech, čímž Neo dokázal, že umí složit a dotáhnout i "normální" písničku.

Album "Tep" není po hudební stránce žádnou převratnou geniální novinkou, ale jeho existence mě naplňuje dobrým pocitem, že si zase jednou pár lidí udělalo věci po svém a posunuli se tím správným směrem.