Jméno Jana Spáleného jistě není čtenářům MusicServeru třeba připomínat, už díky rozhovoru, který s ním v druhé půlce minulého roku proběhl. Dnes máte možnost vstřebat recenzi jeho nejaktuálnější desky "Má vina", která je velmi milým pokračováním polohy, kterou nastínil už na předchozí "...až srdce usedá". Více v recenzi.
© facebook interpreta
Jan Spálený je fenomén na naší hudební scéně jedinečný. Jeho působení s "amatérským sdružením"
ASPM by se dalo počítat na desítky let a přestože se (alespoň co do výrazu) drží stále jedné, s ničím těžko zaměnitelné, noty, jeho popularita je dnes podobně rozsáhlá jako před lety. Alespoň v metropoli není problém dohledat se několika koncertů
ASPM do měsíce (koneckonců, hudba, kterou produkují, je určena zejména pro koncertní atmosféru), v přibližně v dvouletých intervalech vydávají studiová alba. To nejčerstvější, "Má vina", vyšlo (stejně jako minulé "...až srdce usedá") u vydavatelství
Lotos zkraje letošního jara a s jistým zjednodušením by se dalo považovat za pokračování přecházející desky.
Celkovým dojmem je "Má vina" ve srovnání s "...až srdce usedá" možná trochu ucelenější, atmosféra desky je klidnější, převažují písně ve velmi volných tempech, aranže jsou ještě více rozevláté a jazzové. Jedním slovem, "Má vina" je zas o kus vyzrálejší. Zdánlivě nepatrný, přesto však na celkovém výrazu poměrně důležitý rozdíl od minulého alba představuje jedno jméno navíc v seznamu studiových hostů. Kromě osobností, na které jsme už zvyklí (totiž
"nejlepší český kytarista, Slovák Peter Binder" a
"jeden z lidí, kteří pochopili to nejpodstatnější - umět hrát hodně, ale hrát málo", akordeonista Radek Pobořil), přibyl tentokrát bubeník, jinak již několikaletý člen koncertní sestavy
ASPM, Pavel Razím. Po zkušenosti s živými
ASPM, kdy je na postu bubeníka možné zažít buď razantnějšího a těkavějšího Milana Peroutku (ano, ten samý, který figuruje také v Olympicu), nebo jazzověji laděného Pavla Razíma, není těžké se dovtípit toho, že právě zmiňovaná jazzovost recenzované desky leží výrazně na Razímových bedrech.
Ačkoli se celá deska odehrává v pozvolných tempech, rozhodně nenavozuje pocit utahanosti či unavenosti, pomalý krok jim spíš dodává na jakési zvláští síle a intenzitě. To se týká především jejího úvodu a závěru, obě části jsou (jakoby chtěly vyvrátit ustálené představy o dramaturgii celku) zastoupeny dvěma různě dlouhými verzemi (v tom dobrém slova smyslu) snad nejvíce rozvláčněné skladby "Znám Tě málo". Krásným vstupem do této soumračné atmosféry je předposlední píseň, česky otextovaná coververze Waitsovy "Shiver Me Timbers" ("Dnes opouštím přístav") - nabízí se vzpomínka na poslední skladbu posledních Kalandrových "Blues Session", rovněž píseň Toma Waitse "Time" ("Čas"). Pro Spáleného ne úplně typická, přesto ale jedna z nejatmosférotvornějších písní, je čistě bluesově laděná, skoro by se chtělo říct "semaforská" titulní "Má vina". Samozřejmě to neznamená, že by se celá "Má vina" odehrávala v loudavém a zpomaleném režimu, v rádiích můžete například zaslechnout "Sekáčovou lady", skladbu jak vystřiženou z minulé desky, nechybí zde ani skladba tempa středního, leč nálady rock'n'rollové - "Tíha", podobně modifikované reggae "Stínohra", milou vzpomínkou na začátky
ASPM je (v dnešním koncertním repertoáru stále zařazovaná) "Myslím teď na tebe", či alespoň duchem této době blízká "Než se vdáš".
"Má vina" je album velmi poctivě propracované, s každým poslechem je na něm co objevovat. Je další z řady vyzrálých desek vyzrálých muzikantů s vytříbeným, možná lehkce konzervativním, zato však jasně loženým vkusem. V dnešní době vlastnosti tolik vzácné a ocenitelné.