Kafka je divný. V dobrém smyslu slova. Dobře divný. Tajemný. Nejednoznačný. Už když jsem poprvé četl na střední škole jeho povídky, lecčemu v nich jsem nerozuměl. Což ale neznamenalo, že by se mi to nelíbilo. Naopak. Člověka to ještě víc přitahovalo, protože mezi slovy, řádky a stránkami neustále zůstával vzrušující opar tajemnosti. Silný jako led na rybníku uprostřed tuhé zimy. Silný, ale i tak má před ním člověk respekt. Cítí se nejistě. Je to led, skrz který je občas vidět zamrzlou rybu, bubliny, stopy zvířat. Jdete po něm a slyšíte, jak z ničeho nic praská.

Když na konci minulého roku adaptoval Jaromír 99 "Zámek" do komiksové podoby, povedlo se mu tu nejistotu, nejednoznačnost a obecně kafkovskou atmosféru v tom světě obrázků, bublin a tří barev zachovat. I když mohl komiksový formát svádět k příliš doslovnému vyprávění, odemykání skrytých komnat. Polopatickému vysvětlování. Ale nic z toho tam nenajdete. Po jeho dočtení jsem byl podobně neurčitě nejistý, jako když jsem dočítal původní předlohu.

Kafka Band původně vznikl jako jednorázové těleso, které si připravilo pár písniček pro vernisáž, ale nakonec nenásilně vše vyrostlo až k albu. Zhudebněnému pohledu na Kafkův román. Příběh "Zámku" rozložený do deseti kapitol. Vzniklo rozhodně víc než neurčitý soundtrack ke komiksu. Kapele se povedlo svébytně zpracovat útržkovitý pohled do té chladné a po všech stranách divné osady, kde se K., zeměměřič jakoby z jiného světa, marně snaží pochopit, proč se zde ocitl.

Album "Das Schloss" je v první řadě o silné atmosféře. Rudišova hypnotická německo-česká deklamace prostupující českými vokály Jaromíra 99 svou dvojjazyčností a střídáním germánského jazyka se slovanským vytváří příjemnou nejistotu. Pokud nejste zdatní němčináři, začínáte se lehce ztrácet a znovu nacházet, a to opakovaně, což ale vůbec není na škodu. U Kafky ne. Naopak.

Úvodní "Ankunft - Příchod" opatrně rozehrává celý příběh. Es war spätabends als K. ankam. V tom se neztratí ani germanista začátečník. Do toho harmonické Jaromírovy vokály. Hymnické nápěvy. Ale s průběhem dalších písní vzrůstá napětí, vše někam směřuje a zase se vzdaluje a po prvních pár posleších vám v hlavě zůstávají hlavně Švejdíkem zpívané mantry "Sníh ležel všude kolem. Kdo je tam? Do chléva, všichni do chléva! Hó - jako psi. Hluboko pod zemí, kolem jen mrtví jsou, živí nás nenajdou. Zima je dlouhá a v létě padá sníh". Ale s přibývajícími rotacemi desky se začínají vynořovat i německé texty, objevujete nové světy a ztrácíte ty předtím objevené.

Kafka Band po svém a velmi invenčně zpracoval svůj pohled na klasický román Franze Kafky. A není to jen jednoduché zhudebnění. Není to muzikál, který by nutně musel odvyprávět celý příběh. Jde spíše o sondy do té knihy. Vtahování do důležitých míst života K. A to vše hudebně velmi nezvykle. Těžko popsatelným způsobem. Nejsou to přímočaré písničky - tak, jak známe předešlou Švejdíkovu tvorbu (ať už také komiksové Bombers nebo Umakart), ale není to ani scénická hudba. Oba hudební světy, obě polohy se tu propojují stejně jako ty dva jazyky, stejně jako deklamace a zpěv. Propojují, vtahují vás do děje, dodávají silnou atmosféru a nutí vás poslouchat to znovu a znovu.