Akropole ve čtvrtek evokovala dávné večery typu Live Electronic Session. Na pódiu osamocený člověk, schovaný za hromádkou mašinek a drátů, s obličejem vážným, zírajícím nehybně do namodralých obrazovek. Hudba, která vychází, však svou vrstevnatostí zní jako práce mnohočlenné kapely.

Švýcarský Frederic Robinson, který elektronické čarování zahájil, má cit pro jemný drum'n'bass a atmosférické melodie. Mladík lámal rytmy s lehkostí, hudba se mu rozjížděla pod rukama organicky a jakoby neuspořádaně. Sem tam si vypomohl svlečenými houslemi, na nichž efekty generoval kdeco, včetně bicích. Nebál se melodii ani zpomalit, v podstatě probublat do ticha, aby to posléze rozetnul ve výstavním tempu. Pocit posvátnosti dovršila hra světelných kuželů, které mu kolem pultu vytvořily světelný chrám. Byl tak zaměřený na hraní, že do publika téměř nekoukl, ale když na závěr skromně poděkoval, odměnou mu byl bláznivý potlesk.

Pak na řadu přišel samotný Jon Hopkins z britských ostrovů. Příběh mladého talentovaného pianisty je tak zajímavý, že díky mnoha zmínkách v recenzích už vešel ve všeobecnou známost. Když se Jon v sedmnácti letech rozhodl nadobro zanechat slibné kariéry pianisty a přejít na nejistou stranu alternativní elektroniky, hned debutem ukázal velký potenciál. "Opalescent" (1999) byl nadšeně přijat jako oduševnělý a éterický ambient. Proto bylo téměř nepochopitelné, že druhé album "Contact Note" (2004) v podstatě zapadlo jen proto, že jemná elektronika začala v té době širší publikum nudit.

Hopkins se načas stáhl do pozadí, k produkování. Po různých spolupracích s jeho hudební soulmate a průvodcem Brianem Eno, dostal možnost připojit se na den ve studiu ke Coldplay. Jak to už u talentů bývá, zůstal rok, přispěl dvěma kousky na jejich album a šest měsíců jim předskakoval. Pak vydal přelomové album "Insides" (2005) a lidi se zamilovali. Hopkins, přestože se obul i do syrovějších zvuků a střihů, zůstal neuvěřitelně srdečný a cituplný. A tato unikátní kombinace z něho dělá jednoho z největších elektronických dárků pro všechny fanoušky IDM.

Akropole přivítala Hopkinse už podruhé, tentokrát však totálně natřískaná. I Hopkins se během té doby posunul. Po vysoce kvalitní "Insides", za níž si vysloužil připodobnění k Ulrichu Snaussovi, prošel opět mnoha spolupracemi. Napsal hudbu ke třem filmům, s Brianem Enem konečně vydali album a doprovodil skotského hudebníka Kinga Creosote na jeho folkovém albu "Diamond Mine".

Tedy na první pohled zdánlivě nic, díky čemu člověk získá světovou reputaci. Ale síla a kvalita Hopkinse leží i v jeho skromnosti a poctivosti k tvorbě. Když během loňského léta vyšlo jeho poslední album "Imunity", lidé desku vřele přijali. Nahrávka, nejtvrdší z celé jeho diskografie, vás totiž provede magickou hlubinou pocitů, hutných beatů, nervní energií, zadumáním a následným projasněním. Dá se říct, celé album svojí stavbou působí velmi kompaktně jako příběh. Příběh samoty, temné agresivity, uvolnění a vykoupení, příběh blahodárného rozbřesku po drsné noci. A to je důvod, proč "Imunity" zasáhne člověka přímo do srdce.

Stejně vystavěný příběh přijel představit i do Prahy. Přišel, zapnul aparátky a pustil to na nás. Vytáhlý týpek s hubenými prsty, které s nadvzukovou rychlostí pobíhaly po Kaoss padech a vytvářely v reálném čase bicí, smyčky a efekty. Rozhodně se pěkně nadřel. K tomu všemu ještě stihl za pultíkem freneticky tančit. Spíš než člověk vypadal jako android.

S diváky se nemazlil a sázel hutné beaty a la "Open Eye Signal" a "Collider". Lidi tančili, každý jakoby sám v sobě, neboť temná zákoutí rave rytmu vás do sebe zavedou samy. Temné zvuky se zdržovaly ve zdech Akropole poměrně dlouho. Slavná skladba "Light Through The Veins", adoptovaná Coldplay do jejich alba hned dvakrát, dostála nicméně svému jménu. Dav ji přivítal jásotem, na tvářích se objevily úsměvy a taneční party se rozjela naplno. Zjemnění přišlo s baladickou "Vessel", ale to by nebyl Hopkins, aby to vzápětí nezlomil do zdařilých breaků a beatů a pokračoval v dynamické jízdě. Bylo vidět, že si set vyloženě užívá a chvílemi byl největším tanečníkem v sále on.

Nakonec všechny ty diody a mašinky zčistajasna zhasly, koncert byl u konce a Hopkins na odchodu. Nicméně, ani ne půl minuty potlesku stačilo, aby přišel znovu a ochotně přidal dva melodické kousky na rozloučenou.

Hopkins je přirozený talent a muzikant srdcem i duší. Navíc jeho pokora a otevřenost z něj dělá opravdovou celebritu elektronické scény. Je to prostě kvalita a člověk si jeho akce užívá. Já bych sice klidně oželela tu nejtvrdší část večera a spokojila se s naládotvornými plochami, ale tuším, že jsem v menšin, a proti gustu žádný dišputát. Do zimní noci jsem odcházela spokojená, s povděkem za setkání s jedním z nejvíce talentovaných laptopových kouzelníků. Vydařená projekce Spectaculare na fasádě Paláce Akropolis pak už jen byla dovršením parádního večera.

Autorkou článku je Radka Kellnerová.