Žádný žebříček nemůže obsahovat vše, co by si jednotliví redaktoři přáli. A co teprve čtenáři! Než začnete dštít síru nad tím, že je nějaká deska v žebříčku moc vysoko / nízko / není v ní vůbec, vezměte na vědomí, že se jedná jen o zprůměrovaný přehled vkusu redakce musicserveru. Redaktoři celkem navrhli 38 různých českých a slovenských desek, do nejlepší dvacítky se jich ale mohlo probojovat jen... dvacet.

20 - 16 | 15 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1

---

Olomoučtí Nylon Jail na svém debutu "My Heart Soars Like A Hawk" spojili akustiku s countryrockovým nábojem a lehce elektronickým chvěním na pozadí. Vše jim ohlídal Ondřej Ježek, který tyto emocionální krajinky sladil do hloubavých propadlišť niterních pocitů pevně sevřené kapely. Oproti koncertům je sice deska jejich poklidnější podobou, ale při takové "Grace" je ta živelná nespoutanost rychle zpátky. "Sun In Hell", chytlavě napínavá "No Way" nebo podmanivá kráska "Indian Summer" tvoří kostru obrazců tvorby této party okolo Romana Vičíka a Jiřina Jiráka. Westernovka "Abscissa" v sobě naopak ukrývá tajemný příběh, singlovka "One Word" může donekonečna znít ve vašich zvukovodech a pokaždé zanechá jiný vjem. Nylon Jail přišli s neotřelou hudební kombinací a "My Heart Soars Like A Hawk" je v mnoha ohledech dotažená nahrávka. Ta svou komplikovaností a členitostí sice vyžaduje, aby jí byl dodán dostatek času na vstřebání, ale výsledek rozhodně stojí za pozornost. (Dan Hájek)

---

Oproti prvotině "Menu", která skutečně vznikala laborováním s nástroji a kuchyňským vybavením, je "Radio" vývojově o notný kus dále. Tandemový hráč Tomáš Neuwerth se začlenil bez sebemenších problémů a společně s Kuchařem zevrubněji experimentovali. Výsledný zvuk je tak mnohem bohatší (nejenom o samply a použité instrumenty), přesto stylově neusazený do jednoho šuplíku kuchyňské linky. Zůstala však ona špinavost, neučesanost a rámcová celistvost alba. Taktéž se nevytratila syrovost lyrického vyprávění hlavního aktéra, v němž se objevují i náznaky pozitivních myšlenek a naděje ("Bouřka"). Písničky plynou v rychlém sledu - proměňuje se v nich jejich nálada a naléhavost jako na běžícím pásu. "Sobota", "Berlin", "Pod Prahou" nebo rozsáhlejší "Exit" tvoří jednotlivé kapitoly příběhu, který sepisuje Kittchen do svého deníku a servíruje pěkně postupně. "Radio" je ve svém důsledku vyzrálejší a klukovsky rozverné zároveň, navíc se neohraje. (Dan Hájek)

---

Už dávno neplatí, že aby kapela alespoň trochu zaujala hudební pisálky a fanoušky, musí být z Prahy a jejího okolí. V době internetu můžete být odkudkoli, klidně i z Olomouce jako No Distance Paradise. Formace vydala na jaře minulého roku debutové album "Challenge Gravity", které neváhala zabalit do luxusního dřevěného obalu, který k desce okamžitě přitáhne oči. Naštěstí u netradičního coveru jejich kvalita nekončí. Vše odpálí parádní indiepopová hitovka "See The Light" a ani zbytek nahrávky se nenechává zahanbit. Kapela nezůstává jen v jednom stylu, ale neváhá si hudebně hrát, vše do pevných kolejí zasazuje skvělý zpěv, výtečný zvuk a vyvážená produkce. No Distance Paradise jsou jednou z těch mála domácích formací, které by mohly působit jako doma v rádiových rotacích i na klubových a festivalových pódiích. A nejlepší na nich je, že je to jen začátek. Jejich potenciál se zdát velký. (Honza Balušek)

---

Napřed byla celá modrá, pak chtěla být celá světová a nakonec Jana Kirschner, vlastním jménem Jana Kirschnerová (© Wikipedia), dostala rozum a vydala desku "Moruša biela". Desku čistou, upřímnou, niternou a křehkou. Desku, kterou fanoušci modrého období pravděpodobně nepochopí vůbec a fanoušci období světového jen zčásti. Což ale vůbec nevadí, protože tohle album není pro ně. Je pro ty ostatní. Pro všechny ty, kterým při úvodní, až na kost obnažené "Až príde večer" jednoduše spadne čelist. Slečna Kirschnerová definitivně zahodila mezinárodní ambice, obklopila se cimbálem, kontrabasem a klarinety a natočila sbírku moderních lidovek, které vyvolávají vzpomínky na ty nejkrásnější prázdniny. Prázdniny vaše, vašich rodičů a vašich prarodičů. To, co úplně chybělo nabubřelé "Bohemii", pokoru, nakonec Čechoslovákům přinesl překvapivě někdo jako Kirschner. Děkujeme. (David Věžník)

---

"Na další desce už jsme nechtěli žádné jednoduché popěvky jako 'La La' nebo 'Touch The Sun'," lákala na své druhé album "Love, Logic & Will" charismatická zrzka Debbi. Ta od dob rozpustilého debutu ušla velký kus cesty a na jeho nástupci se představila v mnohem dospělejším světle. Výpomoc osobností typu Jany Kirschner nebo Ivana Krále a producentský cit Martina Ledviny odhalily dosud neslyšenou písničkářskou polohu jejího prokouřeného hlasu, která skvěle vynikla na pozadí jemných aranží skvostů "Miss You" či "How Can I Resist You". Na nečekaně dramatickou notu zase německá rodačka zahrála v emotivní baladě "You Take Me There". Rozvernost z první nahrávky si přesto částečně ponechala a pestrý playlist tak vedle překvapivých momentů zahrnoval další nakažlivé hity, které se posluchači rychle vryjí pod kůži a zároveň jich po pár posleších nezačne mít plné zuby. Debbi se své popové identity rozhodně nezřekla - jen jí vdechla nový, osobitější a muzikantštější význam. (Josef Martínek)

---