Už v devadesátých letech minulého století byli Prouza výraznou kytarovkou. Nepřehlédnutelnou. Frýdecko-místecká parta se nebála spojit syrovost s pocitem odcizení, s šedou realitou všedních dnů. Vyjádřenou svým zvukem, který pak na prvních dvou albech jasně definoval ten pocit, který zaleze pod kůži a už se jej jen tak nezbavíte. Když pak po letech přišel comeback, bylo to všechno na svém místě a třetí album "V tichosti" v podstatě jako by pokračovalo tam, kde "Ve dne v noci" patnáct let předtím skončilo.

Aktuální "Ve starém městě" opět ukazuje tu ostře řezanou tvář kapely. Vedle toho nabízí i dva nové směry. Směry pro Prouzu netypické, nečekané a je diskutabilní, zda žádoucí. Směry spojené se jménem Pavla Indrsta (v obou případech je autorem textů).

Ta špatná cesta je odklon k angličtině. "Rain" je na desce navíc. Angličtina dovařuje tu syrovost, kterou na kapele milujete. Je to, jako by vám namísto rareového steaku přinesli kus masa bez chuti v úpravě well done. Hudebně slušná věc tu tak zbytečně vyčnívá, a to tím, že zapadá. Ztrácí charakteristické vůně kapely a působí nepatřičně. Tudy už prosím příště ne.

S druhým nečekaným posunem je to jiné. Závěrečná skladba "Houpeme lodí" sice ztrácí tradiční prouzovskou náladu sychravého podzimu, ale vlastně nic nenarušuje. Je to, jako by uprostřed promlženého, větrného a mokrého října najednou vysvitlo slunce. Indrstův text je optimistický, pozitivní a mezi oprýskanými a zbořenými zdmi je prostě jako pěst na oko, ostatně i hudba se mu podřídila. Ale překvapivě to tady funguje, hlavně díky rozumnému dávkování. Ono "houpeme lodí, to proto se moře vzdouvá, nebe je čisté, ta bouře, ta je v nás" je jeden z nejlepších textů, co v loňském roce vznikl.

Vše ostatní na albu je standardem. Tedy silné, existenciální písně. Syrové, pro kapelu typické. Skladatelsky i textově na velmi vysoké úrovni, za tu dobu od comebacku jako by se muzikanti vyhráli a vypsali a připravili kolekci ještě silnější, než byla deska "V tichosti".