Jake Edwin Kennedy aka Jake Bugg nelenil a rozhodl se povedeným debutem nastartovanou kariéru udržet při životě novým albem "Shangri-La", které vychází takřka přesně po roce. Devatenáctiletý britský zpěvák si i tentokrát vybral slovutného producenta Ricka Rubina a novinku nahrál v jeho studiu zvaném Shangri-La v Malibu. Pravděpodobně právě to se stalo inspirací pro název jeho teprve druhé plnohodnotné nahrávky v kariéře.

Zatímco prvním počinem mohl Jake Bugg jen překvapit, se svou dvojkou už to tak jednoduché mít nebude. Laťka je díky skvělým songům a vyrovnanému repertoáru debutu nastavená skutečně vysoko a pohled médií i fanoušků bude jistě velmi přísný. Zklamat je snadné, ale podruhé překvapit a fascinovat se povede jen těm nejlepším. Jake to zvládl bez mrknutí oka.

"Shangri-La" navazuje svou lehkostí a geniální jednoduchostí nejen na svého bezejmenného předchůdce, ale hlavně na hudbu z let šedesátých a sedmdesátých, která se vyznačovala právě onou triviálností, melodičností a hravostí. Ta se z ní postupem času vytrácela a mnozí populární interpreti ji nahradili raději macho gesty, skandálními pózami nebo ničivým marketingovým tlakem a hudba samotná se vlastně odklonila na vedlejší kolej. "Shangri-La" přichází bez větší reklamy, v tichosti a skromnosti a záleží jen na její kvalitě a originalitě, aby si získala pozornost širšího publika. Stejně jako před rokem u debutu.

I tentokrát je album plné citlivých balad i svižnějších rock'n'rollových vypalovaček, které odkazují na Johnnyho Cashe, Boba Dylana, The Beatles, The Kinks a nelze v jeho tvorbě nevidět ani muzikantský hold Hanku Williamsovi či Neilu Youngovi. Zkrátka v sobě mají to nejlepší od nejlepších a přitom není možné o jediné písni říct, že by nebyla originálem. Žádná z nich není lacinou kopií zmíněných legend, pouze v sobě mají jejich nezlomného ducha a sílu okouzlit.

Nejhitovější ambice má country-rocková "Slumville Sunrise" se skvělou taneční rytmikou, která na koncertě musí rozpohybovat každé dřevo, a s porcí zábavných kytarových prvků. Beatlesáckým vlivem, s pořádně rockovými kytarami se pyšní na desce hned následující v pořadí "What Doesn't Kill You". Místo pro nejlepší baladu si na debutu získala skladba "Broken", novinka však vytasila taktéž silné melancholické zbraně v podobě zasněné "Me And You". Zapalovače (nebo dnes již spíš mobily) na koncertě však fanoušci neodloží ani při "A Song About Love" s opravdu krásným textem. Dalšího ploužáku se pak na desce dočkáte jen jednou, u akustické intimní "Pine Trees" se silným folkovým feelingem.

Oproti předchozímu počinu se na novince objevují častěji rockovější vlivy ("Kingpin", "Messed Up Kids", "There's A Beast And We All Feed It") a celkově je recenzované album tanečnější a rychlejší. Nechybí ani intenzivnější country motivy, jako v případě závěrečné "Storm Passes Away", která jako by vypadla z repertoáru Krise Kristoffersona.

Slabiny se na ploše čtyřiceti minut hledají jen velmi těžko a není jich mnoho. Za slabší a méně výraznou se dá považovat snad pouze "Kitchen Table" a osobně mě příliš nezaujala ani úvodní "There's A Beast And We All Feed It", která příliš kopíruje úspěšné písně z prvního alba a do novinky se koncepčně ve výsledku tolik nehodí. Přesto platí "Shangri-La" za album, které se už vlastně nerodí a je v současnosti jedinečné. Připomíná časy, kdy se tvořily pouze originály a kdy v hudbě neexistovala povrchnost.

V porovnání s debutovou nahrávkou je aktuální počin dospělejší a produkčně ještě vypilovanější. Interpret se za svou zatím stále krátkou kariéru evidentně přece jen trochu oťukal a nahlédl víc pod pokličku. Nelze jednoznačně říct, zda je "Shangri-La" lepší či horší, spíše malinko jiný a dobroušenější, což může být pro někoho plusem i minusem. Jedno je ale jisté, jedná se o velmi kvalitní kolekci nádherných písní plných emocí a muzikálnosti, které většina zkušenějších a slavnějších interpretů postrádá. Jake Bugg se ovšem vrátil a opět jeho um bere dech. Teď ještě do třetice všeho dobrého.