Biffy Clyro k nám dorazili již podruhé. Při první návštěvě v roce 2010 však byli teprve méně známým jménem ze Skotska, kapelou, která za sebou měla několik slušných, ba nadprůměrných alb, ale hvězdného nebe se nedotýkala ani z dálky. Dvoudisk "Opposites", opěvovaný médii i fanoušky, však vše změnil a ze skupiny vytvořil rockovou superstar. Sláva sympatického tria se očividně donesla až k nám, což bylo patrné již z dálky při příchodu k Roxy, kde se vinula několik desítek metrů dlouhá fronta natěšených fanoušků, převážně mladšího data narození. Prostory klubu byly opravdu využity do maxima a sál byl nacpaný k prasknutí, včetně plně obsazeného balkónu.

Kdysi Biffy Clyro předskakovali Muse, dnes mají čerství vítězové ceny UK Live Music Awards své vlastní předskokany. Těmi se stali Britové Dry The River, kteří mají na kontě zatím pouze jedno dlouhohrající album "Shallow Bed". Z něj také tato parta během svého krátkého vystoupení čerpala, ale prostor dostaly i dvě skladby nové, publiku zatím nepředstavené. Debut vyšel již v loňském roce a jeho nástupce je netrpělivě očekáván, neboť deska svým indie rockem mnohé pozitivně překvapila. Ani živá prezentace nebyla vůbec špatná. Sice se museli smířit se stísněnějšími podmínkami, co do prostoru na pódiu (většinu ho zabírala již připravená aparatura hlavních hvězd), ale využili jej naplno. Obecenstvo už bylo naštosované u pódia a připravilo skupině velmi dobrou atmosféru. Dokonce se objevilo i pár věrných fanoušků, kteří nadšeně skandovali při zaznění asi největšího hitu skupiny "No Rest". Po přibližně půlhodince sympatické temně atmosférické kytarovky se pánové klidili, aby připravili prostor pro své dlouho očekávané nástupce.

Zhruba kolem čtvrt na devět se rozeznělo intro v podobě písně "We Are Family" od Sister Sledge. A pak přišel velkolepý nástup v podobě "Different People". Tři do půl těla svlečení členové kapely rozehráli set, který si budou Pražané pamatovat ještě dlouho. Kdo pochyboval o tom, že Biffy Clyro jsou rockeři, a považoval je za příliš uhlazené, musel ten večer nevěřícně kroutit hlavou. Ti tři potetovaní chlápkové totiž předváděli skutečnou jízdu a dav pod nimi dostali do euforie během okamžiku. Nejlépe pak fanoušci reagovali na písně z poslední řadovky, která byla zastoupena opravdu bohatě. Nezapomněli však i na zbylé počiny a dočkali jsme se i starších kusů z prvních alb ("57", "Glitter And Trauma"). Významné zastoupení pak měla i minulá řadovka "Only Revolution", ze které zahráli mimo jiné i hitovku "The Captain" či přítomnými oceňovanou "Bubbles". Jediným zapomenutým zástupcem se tak stal druhý počin "The Vertigo Of Bliss" z roku 2003.

Kromě velkolepých kytarových exhibicí přišla během včera na řadu i intimnější chvilka. O tu se postaral zpěvák Simon Neil se svou španělkou, když zahrál dvě akustické věci, atmosférickou "The Rain" a baladu "Folding Stars". Obě se dočkaly velmi kladného přijetí publika.

Po hodině a půl přišel na řadu obávaný konec. Po dohrání "The Captain" se rockoví králové rozloučili, poděkovali a odebrali se do zákulisí. Nikdo ale asi nepředpokládal, že by to byl doopravdy konec večera. Po chvilce se Biffy Clyro opět vrátili ke svým nástrojům a zmáčení potem zahráli ještě tři hity "Opposite", "Stingin' Belle" (která se stala jedním z vrcholů jejich vystoupení) a "Mountains". Simon Neil ještě efektně rozmlátil svou kytaru a tím byl zážitek dokonán.

Jediným menším neduhem celého večera mohl být trochu utopený zpěv vokalistů obou uskupení, ale na celkovém dojmu to nic nezměnilo. Klub Roxy odvedl tradičně profesionální pořadatelskou práci, Biffy Clyro předvedli, kdo letos rock'n'rollu doopravdy vládne, a Praha ukázala, že jí není moderní britská kytarová scéna cizí. Zkrátka vydařený večírek a zcela jistě jeden z vrcholných koncertních zážitků letošního podzimu.