Častou výtkou čtenářů hudebních magazínů (ať tištěných či internetových) směrem k autorům recenzí je otázka jakéhosi oprávnění vyjadřovat se k hudbě, kritizovat ji a oceňovat. Pod dojmem nepříznivé kritiky se rozčilený čtenář-fanoušek kritizovaného interpreta obouvá do autora recenze argumentem, že kritik sám nic pořádného nedokázal, neumí vůbec zpívat a na nic hrát a vůbec nechápe, o čem ta inkriminovaná deska je. Můžu se já vyjadřovat k hudební produkci kytaristy Satrianiho, když sám na kytaru zabrnkám leda tak "Prší, prší"? Můžu říci, že mi jídlo chutná nebo nechutná, když sám neumím vařit? Na dalších řádcích se k těmto otázkám v zeširoka pojatém úvodu vyslovím kladně, přičemž jistě nezapomenu na samotný předmět článku, zhodnocení DVD Joe Satrianiho "Live In San Francisco".

Satriani patří vůbec k nejvýznamnějším rockovým instrumentalistům posledních let a svým pojetím kytarové hry ovlivňuje mnoho dalších hudebníků. I na tomto DVD, zachycujícím celý koncert v The Fillmore, je výborně vidno, jakým schopným a suverénním muzikantem Satriani je. Tady uvidíte a uslyšíte snad všechny možné triky, fóry, riffy a vychytávky hratelné na elektrické kytaře. Pokud máte rádi podobné exhibice (ano, někdy i samoúčelné), divoké kmitání prstů po hmatníku i dlouho držené tóny, to vše více než dvě hodiny, přijdete si na své. Satriani vypadá doslova jako mimozemšťan, holohlavý, v tmavých brýlých a se stříbrnou kytarou a jeho hra je též trochu z jiných sfér. Doprovázen zručnými spoluhráči (viz kytarový souboj v "Borg Sex" nebo zábavné sólo na basovku) hraje posluchačům to nejlepší ze své letité kariéry bezchybně a na vysoké profesionální úrovni. Osobně sice preferuji špinavější kytarový zvuk (asi proto se mi nejvíce líbí skoro bluesově vystavěná "Big Bad Moon", kde Satriani i zpívá a hraje na foukačku), ale Satrianiho čistota, smysl pro melodickou chytlavost a perfekcionismus jsou odzbrojující.

Ještě krátce k výbavě disků - zvuk v Dolby Digital 5.1 (a jak to tomuto žánru sluší!), dokument ze zákulisí, Satrianiho diskografie a chuťovka, první tři skladby ("Time", "Devil's Slide", "The Crush Of Love") v multiangle formátu, kde si divák může přepínat mezi pohledy čtyř kamer.

Jak u Satrianiho, tak i u recenze jeho DVD a u recenzí vůbec, platí okřídlené "Ber nebo nech být" či "Žij a nech žít". Každý si na to se svým vkusem stejně musí přijít sám a recenze je jen subjektivním vodítkem. Takže pokud se někomu Satriani nelíbí anebo se mu nelíbí moje recenze, nezlobím se. Berte nebo nechte být. Já jsem si to užil.