Peter Gabriel, kdysi zpěvák a vůdčí osobnost legendárních Genesis, dnes respektovaná ikona populární hudby, která je na scéně už těžko uvěřitelných sedmačtyřicet let, zavítal podruhé do Prahy. A obešlo se to bez patosu. Pouhých pět minut po osmé hodině nakráčel ještě za plného světla na pódium vysočanské arény, uklonil se a z připraveného taháku česky odrecitoval úvodní řeč, pozdravil se s diváky a představil jim předskokanky Jennie Abrahams a Linneu Olsson. Civilně, galantně, stručně a přitom sympaticky. Pak zase odkráčel jakoby nic. Uznejte sami, kolik znáte umělců, kteří na svých koncertech uvedou svůj support jako sobě rovné? Inu, klobouk dolů.

Štíhlá brunetka Jennie Abrahamson sice chvílemi tlačila na pilu až příliš, a její hlas tak ve vyšších polohách připomínal nepříjemné mečení, ale vše vynahradila blonďatá kolegyně Linnea Olsson, která když se opřela do refrénu "...so many days...", chlupy na těle vstávaly příjemným vzrušením. Pouhých devatenáct minut ale bylo na seznámení se s intimními a táhlými melodiemi obou dam opravdu málo. "Chceme víc," ozývalo se z publika.

Prosby byly vyslyšeny, obě ženy se vrátily. Tentokrát už ale v roli Gabrielových vokalistek a za doprovodu dalších vážených osobností světové hudby, které zpěváka doprovází na turné oslavující pětadvacáté výročí alba "So". Tonyho Levina a Davida Rhodese není třeba představovat, s Gabrielem jsou prakticky od jeho sólových začátků. Ještě hvězdnější statut ale nosí multiinstrumenstalista David Sancious, kterého známe ze spolupráce se Stingem, Ericem Claptonem nebo Brucem Springsteenem, a bubeník Manu Katché (Jeff Beck, Joni Mitchell nebo taktéž Sting). Bylo příjemné vnímat, že ani publikum o nich ten večer neslyšelo poprvé.

Prosté pódium s motivem černobílého terče a nepřehlédnutelnými kolejnicemi pro vozíky s kamerami a světly humanitární aktivista nejprve využil k představení harmonogramu večera. Opět v češtině uvedl, že první blok bude od klavíru a převážně akusticky, druhý s celou kapelou a na závěr odehraje album "So" z roku 1986 v celé jeho délce. A tak se i stalo.

Po neslané, nemastné novince "OBUT" a vřele přijaté "Come Talk To Me" poprvé roztleskal lidi se "Shock The Monkey", aby je pak zase ihned zklidnil krásnou "Family Snapshot", kde mohl prokázat své pěvecké kvality. Testem samozřejmě prošel. Pak se ale dramaturgie večera nepříjemně zašmodrchala a přibližně od písně "Digging In The Dirt" Gabriel některé své příznivce ztrácel. Mohlo za to několik nemilých skutečností, na které je bohužel nutno upozornit.

V první řadě šlo o až příliš přebuzený zvuk, který v hlasitějších pasážích donutil některé služebně starší posluchače zacpávat si uši. Nešlo o nic dramatického, opravdu to byly spíše chvilkové záchvěvy, nicméně soustředěný a do té doby poklidný průběh večera tím byl narušen. S tím souvisí i světelný park. Jakmile se totiž po výše popisovaných, přibližně dvaceti minutách koncertu v aréně zhaslo a veškeré světlo už přicházelo jen z produkce, bylo najednou všech těch stroboskopů a bílých kuželů až příliš. Mistr tím patrně chtěl zdůraznit, že ještě nepatří mezi důchodce a umí to rozjet jako za mlada, v čemž mu měla být hlasitější hudba a bohatší světelná show nápomocna, ale těch střídání nálad a temp bylo najednou nějak moc a prolínání krásných, pomalých zpovědí s divočejšími rytmy začalo připomínat dort pejska a kočičky.

Ať máme ty nepříjemnosti kompletní, sluší se dodat, že ač sympatický úvod hlavní hvězdy večera přislíbil mnohé, milovníci příběhů a povídání si s publikem se už po zbytek koncertu ve výsledku téměř ničeho nedočkali. Držitel šesti cen Grammy, tří Brit Awards a bezpočtu dalších ocenění už je ve svých třiašedesáti holt výmluvný asi jako Harrison Ford nebo Joe Cocker. A s druhým jmenovaným toho měl zpěvák společného více. Tak jako na jeho květnovém koncertě se i tady ukázalo, že některé písně zkouškou času neprojdou, a kdyby se kupříkladu místo "Big Time", "The Family And The Fishing Net" nebo "No Self Control" dostalo na pecky "The Rhytm Of The Heat", "Lay Your Hands On Me" nebo krásný cover The Magnetic Fields "Book Of Love", jistě by vyzněly lépe.

A úplně nejlépe by zněly v symfonickém provedení, jak jej v projektu "New Blood" před dvěma lety představoval Gabriel po světě. K nám se bohužel nepodíval a je to obrovská škoda, protože jinak by jeho fanoušci věděli, čeho všeho je se svým jedinečným hlasem a písněmi schopen, kolik má poloh, jak dlouho vydrží držet čistý tón a další pikantní drobnosti, o kterých ti nejvěrnější příznivci ví, že je dokáže, ale v Praze je v běžném programu bohužel nemohl publiku předat. Jen se podívejte třeba sem. Máloco totiž zamrzí tolik jako pohled na hvězdu s fenomenálními schopnostmi, která jich před vámi předvádí sotva polovičku. Jistě, pořád je to nadstandard, ale...

...ale už dost. Ještě jeden podobný odstavec a nabudete dojmu, že koncert Petera Gabriela v Praze byl průšvih. Nebyl. Pozitiv byla také celá řada, a proto je načase posunout se do závěrečné třetiny koncertu, během které zaznělo album "So". A konečně i chválit. Vpravdě apokalyptický úvod písně "Red Rain" zahalil halu do červena a odstartoval přehlídku hitů, které diváky přenesly kamsi do deštného pralesa. Nejpřehrávanější klip světa na stanici MTV náleží legendárnímu "Sledgehammeru" a tuto poctu Otisu Reddingovi si velký propagátor world music dával opravdu s chutí.

Velmi působivé bylo Gabrielovo ulehnutí na pódium a odzpívání tiché "Mercy Street", rovněž jako překrásné proplétání hlasů Gabriela a Abrahamsonové v hymně nezaměstnaných "Don't Give Up", která jako kouzlem od Davida Copperfielda vyčarovala na tvářích ani nedutajících diváků zasněné úsměvy. Jen tak mimochodem, právě světoznámý mág je velkým Gabrielovým fanouškem, neboť jeho písně použil jako doprovod k řadě svých legendárních čísel. Ještě dodejme, že v "Don't Give Up" se konečně naplno ukázala i Jennie Abrahamson, která, coby náhrada za Kate Bush (která je vlastně náhradou za Dolly Parton), fungovala v klíčových momentech hlavní části koncertu příjemně spolehlivě. A za klíčový moment je jistě možné označit i závěrečnou "In Your Eyes", která vygradovala večer do svého finále. Pak už jen děkovačka, závěrečný přídavek "The Tower That Ate People", který mechanický přístroj na pódiu vezme za svůj, óda na Stephena Bika a bylo po všem.

Peter Gabriel sice v Praze nevyužil svůj potenciál na maximum, ale i tak odehrál solidní koncert, na který budou jeho obdivovatelé jistě ještě dlouho vzpomínat. Teď už jen doufejme, že po svém stoletém otci zdědil také pevné zdraví a uvidíme ho u nás znovu a v plné síle dříve, než za dalších devět let.