Ve středu jste klidně místo do žižkovské Akropole mohli zabloudit do zakouřené hospody v Camdenu, kde za posledních pár liber vyřvává své texty potulný umělec a hledá po zemi použitelné zbytky kytarových strun. Ty, co zbudou, si cpe do kapes společně s několika mincemi a vtírá si tabák do kalhot. S posledním říznutím do kytary si oklepe zakrvácené prsty a s prázdnou flaškou od vína odchází pryč.

Nechci znít přehnaně melodramaticky, ale s trochou fantazie dýchal kytarový večer s Petem Dohertym a Alanem Wassem přesně takovou atmosférou. Obsažena byla ve všem - v nepřipravenosti, která působila civilně a mnohem víc zábavně než kriticky (problémy s kombem, nenaladěná kytara, chybějící struny, chybějící popruhy), v samotném přednesu, ve spojení umělce s publikem, v umělci samotném. Modla stojí před fanoušky a je překvapivě civilní, lidská, upřímná a ďábelsky zábavná.

Na a co, že se začalo až se čtyřicetiminutovým zpožděním. Tak se v Akropoli končí v deset, mám si kvůli tomu dělat starosti? Zbytečně? Přece je tu Doherty, ten drogovej prasák a zhýralý mladíček, co ve volném čase hladí kytaru, ten, co se zdraví s ostrahou odvykaček a čichá věci s Kate Moss. Floutek, jehož loňská (ne)premiéra zklamala nemalou část potenciálních návštěvníků Rock For People. Zklamání? S jeho královským příchodem na prkna v Akropoli bylo v setině sekundy vše odpuštěno. Na světě jsou dvě skupiny lidí. Pete patří k těm, ze kterých sálá charisma už z pouhého pohledu.

A dalo se to dobře vysledovat. Předskakující Alan Wass si pro svůj set ukradl půlhodinku, za kterou sklidil celkem slušný úspěch a objektivně jeho písničkářství chválím. Proč ne. Když si ale v posledním songu vedle něj za jednoduchého riffu nakráčel rodák z Hexhamu, frontman legendy The Libertines a Babyshambles, publikum bylo u vytržení. Instantní nedýchatelno, řev, jekot, vzrušení. A stačí k tomu jeden nepřítomný pohled pod důstojnickou čepicí. Pohled. Protože za těma drogově vypálenýma očima to všecko je. A k tomu, aby se to dostalo ven, stačí víno s pár kapkami Coca Coly.

Start proběhl s perfektní verzí "Music When The Lights Go Out", jejíž houslové podání jí narozdíl od The Libertines dalo jemnost a něhu. Pete na první pohled chaoticky střídal všechny možné tvorby, kromě kousků z jeho sólové "Grace/Wastelands" zahrál například i perfektní verzi "The Lost Art Of Murder", původně od Babyshambles. Ve zpěvu se dalo snadno utopit (nikoliv ve zpěvákově skleničce, která zůstávala neustále suchá). Publikum bylo perfektní. Sálem periodicky znělo "I love ya, Pete," sem tam letělo vzduchem ženské prádlo. Géčka tedy nepraskala jen na pódiu, ale i v klínech před ním.

Housle zní s kytarou kouzelně, vystoupení pomáhá perfektní setlist, lehký stage-diving, cigarety od fanoušků a zpívání bez v předních řadách utopeného mikrofonu, kterého se účasnil celý sál. I vyřvávání hlavního města Slovenska vyznělo s vtipem. Nezbývá než věřit, že Pete ještě nějakou tu dobu zůstane mezi živými - už kvůli prosinci, kdy má v Česku předvést, jak mu to šlape s Babyshambles. Být na vašem místě, pekelně se těším.