Než se vrátím k tomu, jak moc "The Power Of Love" charakterizuje desku a jak moc se vlastně liší, nemůžu nechat bez povšimnutí zpěvačku samotnou. Gabrielle Aplin je dvacetiletá písničkářka pocházející z jihozápadní Anglie, která ovládá vedle skládání písniček kytaru a piano. Její začátky jsou na YouTube.com, kde vedle svých vlastních písniček hrála i věci Katy Perry nebo Cee Lo Greena. To ji dovedlo až do místního rádia a především v roce 2010 k natočení prvního EP "Acoustic". O rok později následovalo folk rockovější EP "Never Fade" a zatímco první se podívalo pouze na 25. místo britské iTunes, s tím druhým vyšplhala na 14. a podívala se i do žebříčků v USA a Austrálii. Od toho už byl jen krůček k podpisu smlouvy s vydavatelstvím a prvnímu velkému hitu "The Power Of Love".

Takže, jak to s ním vlastně je? Je to celkem jednoduché, pokud se vám vyklidněná až křehká podoba tohoto hitu líbí, zamilujete si i celou desku. Přesně v tomto stylu se totiž nese i zbytek písniček. Tenký, křehoulinký, místy až nepřirozeně vysoko položený hlas se jí táhne jako červená nit, ovšem zanechává po sobě hluboké brázdy, které se vám vryjí do hlavy a slabším povahám i do srdce. Její projev hraničí s akustickou podobou a jen občas graduje k silným hymnickým pasážím, kde převládající kytaru či piano přebijí bohaté orchestrální party.

Pokud se vám naopak její styl zpěvu příčí, nemá smysl se trápit dalšími jedenácti písničkami, ačkoli například skvělá "Panic Cord" za pokus jistě stojí. Vlastně je tu ještě třetí možnost. A sice, že si na její hlas prostě zvyknete, jak se to stalo třeba mně. Po čase vám přijde vlastně přirozený a berete ho jako zpěvaččinu značku. Madonna má špičaté podprsenky, Lady Gaga těžko uchopitelnou šílenost a Gabrielle Aplin zase skřivánčí hlas. Její síla je navíc v jejích vlastních písničkách a v tom spočívá onen rozdíl od "The Power Of Love". Celý zbytek alba je již zcela autorský a nemusíte mít strach, že bude tak utahaný jako omílaný hit.

Její hudba je totiž přesně jako onen anglický déšť zmiňovaný v názvu. Vytrvale bubnuje na střechu a rád mění rytmus. Od svižného v nesmírně chytlavé "Panic Cord" přes vzdálené hromy v následující "Keep On Walking" i mohutnou bouřku "Alive" protkanou cestou za duhou v "Ready To Question" až po poklidné mrholení v závěrečné "Start Of Time". Nejraději má ovšem takovou střední intenzitu, se kterou pracuje naprosto excelentně. Pohybuje se při tom někde mezi Evou Cassidy, KT Tunstall, Lene Marlin a pochopitelně i Vanessou Carlton. Není čistě folková, umí do svých písniček vklínit jak popové prvky, tak i rockový, leckdy skoro garážový nádech, nebojí se vydat i do vod gospelu nebo lehkých náznaků world music. Při tom všem zní ale velmi přirozeně a upřímně. Možná i díky tomu budete jen těžko hledat na albu nějakou vatu.

"English Rain" je na první poslech v podstatě taková obyčejná deska, která si ale dokáže postupem času posluchače získat. Je jen otázka, zda se vám líbí či přijmete poněkud zvláštní zpěv Gabrielle Aplin. Je tu dokonce jedna písnička, "Salvation", kde jakoby sejde ze své vysoko posazené cesty do nižších poloh, ale je slyšet, že se v nich necítí příliš dobře a spěchá velmi rychle zpět. Celek pak sice není žádná hudební bomba bořící hitparády, hudební ceny nebo výroční žebříčky, ale je to zkrátka dobře napsaná a vyprodukovaná deska dvacetileté slečny, která ráda spojuje folk s různými dalšími styly, a to rozhodně není málo, nemyslíte?