Vaše nové album se jeví o něco pochmurnější, například singl "Jay Jay". Proč jste zvolili tuto polohu?

Rupert Huber (RH): Jednotlivé tracky jsou jako momentky. To už se tak stane, že se do hudby vkrade nějaká nálada, která je spíš ponuřejší. To ale nebyl náš záměr.
Richard Dorfmeister (RD): My takhle obecně nepracujeme, že bychom si předem stanovili, jak nějaké číslo bude znít. Náhle vyplyne nějaký druh hudebního dialogu a vznikne jakýsi návrh. Možná víte, že jsem s Rupertem chodil na gymnázium. Za tu dlouhou dobu, co se známe, pro sebe máme pochopení a díky tomu vznikla naše vlastní pracovní metoda. Nedokončíme skladbu zrovna za dva dny, ale existuje tu přinejmenším pět fází: náčrt, další zpracování, záznam, přepracování a mixování. To trvá někdy rok. Skrze ostatní závazky je tří- nebo čtyřdenní posezení jednou v měsíci pro nás velmi důležité. Čas pro nás získal v posledních letech neuvěřitelný význam. Dříve nehrál vůbec žádnou roli.
RH: Co se při sezení děje, není záměr, nýbrž většinou je to řízeno tím, zdali to je to dobře hmatatelné. Přitom se pohybujeme v jistém rámci, v němž se dále rozvíjíme v detailech a gradaci. Hudba se přesto mění, ale my máme jasný zvuk. Není naše věc být v patách módě.

Jak rozhodujete, který track potřebuje ten který druh vokálů?

RH: To se děje snadno. Náš dlouholetý fotograf Markus Rössle například udělal knihu, kvůli níž navštívil umělce v jejich domovině v Dolním Rakousku. Náhodou potkal Rolanda Neuwirtha, který byl dříve Richardovým učitelem na kytaru. A tak vyplynula spolupráce s ním. Nebo Rodney Hunter, který chtěl jen přivést zpět basový hlas. Ten jsme rovnou posadili před mikrofon, aby něco vyzkoušel.
RD: Nahrávka - přichází vokalista - číslo je hotové. K této tradiční nahrávací metodě se rádi obracíme, tím že např. záznam vokálu umístíme do jiné skladby. To někdy klapne.
RH: Existují už jisté parametry. U "Jay Jay" bylo jisté, že s půltóny atd. bude třeba toho správného zpěváka. Viděl jsem J. J. jednou naživo a zapůsobil na mě svým rozsahem.
RD: Pokoušíme se pro vokály a remixy, které taky brzy vyjdou, přivést na palubu vždy nové lidi. Ale jsou také staří známí jako Stephan Wildner. Ten je už vlastně dvacet let u všech alb. V 80. letech měl skupinu jménem Graf Hardik. On je nyní šéflékařem na psychiatrické klinice, zpívá ale pořád a zůstal nadšencem.

Kdo píše texty?

RD: Rupert.
RH: Richard.
RD: Občas vznikají z improvizace. Občas se někdo připraví a přinese nějaký text s sebou. Nebo se necháme inspirovat něčím úplně jiným, třeba návodem k obsluze - jen jako příklad - a přenášíme to na jiné věci.
RH: Píšeme texty do té míry tak, že je editujeme, možná sestavujeme z několika dalších.

Jak reagují zpěváci na to, co provedete s jejich zpěvem?
RD: Měli jsme jeden případ, při němž zpěvák nebyl příliš šťastný. Ale my spolupracujeme hlavně s lidmi, kteří nám velmi důvěřují.

Stal se "Jay Jay" singlem, protože se od jisté chvíle vyskytuje v New Wave-Revival?

RH: Pro Toscu není ten singl opravdu důležitý, má spíš propagovat album. Proto jsme nechali rozhodování na labelu. Mně osobně je to buřt, zda je singl "Meixner" nebo "Jay Jay".
RD: Vydavatelství to tak cítilo, že "Jay Jay" je něco nového v našem stylu. Pro nás to byl jen další track.

Na albu jste použili mnoho šumů, cvrlikání ptáků, tlukot srdce a zvuk strojů. Dělali jste to kvůli "Field Recordings"?

RH: To všechno je "Field". Zvuky strojů jsem natočil v jedné obrovské fabrice. Skrze těch několik session, kdy jsme se scházeli k nové desce, pocházejí zvuky vždy z období krátce před tím. Moc nezáleží, na jakém konkrétním místě je použít nějaký zvuk, např. vrtačka, ale že se celkově hodí k náladě příběhu, který vypráví. Vnáší do toho dodatečnou hloubku.
RD: Máme velkou knihovnu zvuků, z níž by se jich mohlo znovu pár použít. Děláme ale pořád nové zvuky nebo sbíráme jejich části, a potom se je společně pokoušíme dát dohromady.

Je hodně nápadné, že se v názvech často objevují místní jména: Stuttgart, Dehli 9, Züri, Utrecht Spa nebo Elektra Bregenz.

RD: To mě ještě nikdy nenapadlo, ale souhlasí to. Pak tedy uděláme jako další podobně album s...
RH: Graz, Ling...
RD: St. Pölten...
RD: To jsou absurdní názvy, které nemají žádný další význam a vycházejí z nějakého pitomého humoru. Asi užíváme názvy, které si můžeme zapamatovat, protože pro nás jsou vtipné, pro někoho jiného jsou nesmyslné.

Jak moc se promítá vaše rodné město Vídeň do vaší hudby?

RD: Vídeň se s otevřením Východu (východních zemí) v posledních letech totálně proměnila. Tato internacionalizace neexistovala, když jsme tehdy začínali. To bylo úplně šedivý. Město nebylo jednoduše tak rozvinuté, zkrátka za kopcem.
RH: Přinejmenším v těch lepších okrscích se mnoho změnilo. Během svého studia jsem bydlel v 10. okrsku. Tam je to i dnes stejně jako před tím - šedivé. Co je na Vídni sympatické a kde jsme Vídní utvářeni - lidé pořád pochybují - v pozitivním smyslu. Z nějakých důvodů jsou si stále všichni nejistí, na rozdíl od New Yorku, Londýna nebo Berlína.
RD: Bylo by zajímavé jednou to místo změnit a udělat něco jiného. Tosca v Římě by byla přirozeně taky velmi pěkná: dobré jídlo atd., ale naše hudba s tím souvisí, že už jsme tady tak dlouho. Existuje tady nějaká historie, která souvisí s pocitem hudby, která z toho vychází. Tradice Vídně jako města hudby je také téma samo o sobě, Mozart, Strauss atd. S tím to vzrůstá a podvědomě je to každému známé.
RH: Legie houslistů, bataliony violoncellistů... (smích)
RD: Vídeňská elektronická scéna taky není malá. Sofa Surfers existují už mnoho let, nyní jsou zrovna na turné a udělali soundtrack pro jeden film. Okolo Patricka Pulsingera jsou pořád ještě ti stejní lidé jako před pětadvaceti lety: Patrick, Rodney Hunter a Peter Kruder. Také Dorian Concept mají několik nových členů.
RH: Mám rád taky Wolfganga Mitterera z Experimental Jazz a Elektronik Ecke.

Srovnává se Vídeň s Berlínem?

RD: Berlín byl jistým způsobem vždycky větší než Vídeň, jednoduše mezinárodnější. My sami jsme měli s Berlínem vždy nějaké spojení, samostatně přes vydavatelství a byli jsme tam často. Má mnohem větší zář, sílu pro hudební akce. Moc hezky se to celé změnilo. Co se tam teď odehrává, je over-the-top. Je to New York Evropy. A boží je to, že se tam alba z poloviny produkují sama. Lidé tam přicházejí a přemýšlejí: "Teď to odchází. My jsme ale přece tady, v Berlíně. Super, nebo? - Ey, boží!" A ve Vídni jsou všichni tak... (oba sborově vzdychají, naříkají a zkřiví se jim koutky úst dolů).
RH: Vídeň je potom nejspíš valčíkový Nashville Evropy.

Vyšlo na serveru TheGap.at, překlad Eva Zahradnická (23|PR)